ECLI:CZ:US:2011:1.US.3669.10.1
sp. zn. I. ÚS 3669/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 342, 755 01 Vsetín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2010, č. j. 2 As 81/2010-42, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2010, č. j. 58 A 26/2010-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 5. 2010, č. j. 58 A 26/2010-10, odmítl správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Vsetín, Dopravního inspektorátu Vsetín (dále jen "žalovaná") ze dne 16. 2. 2010, č. j. KRPZ-7969/PŘ-2010-151506, o blokové pokutě uložené stěžovateli za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, kterého se měl dopustit téhož dne.
Krajský soud v prvé řadě uvedl, že správní žaloba podle ustanovení §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s.ř.s.") je žalobou nepřípustnou, nevyčerpal-li stěžovatel (žalobce) řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon. V souzené věci došlo k uložení pokuty v blokovém řízení podle ustanovení §84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP"), a toto rozhodnutí bylo vydáno v důsledku souhlasu stěžovatele, tzn. s jeho vědomým rozhodnutím, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení předmětného jednání. V tomto směru odkázal krajský soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek č. j. 6 As 49/2003 - 46). Proto žalobu odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, č. j. 2 As 81/2010-42, kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Kasační soud poukázal v prvé řadě na to, že krajský soud odmítl správní žalobu podanou proti správnímu rozhodnutí, a v úvahu tak připadl pouze zvláštní kasační důvod, zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jenž zahrnuje i zbývající dva důvody, které stěžovatel uplatnil (nezákonnost a vady správního řízení). V tomto kontextu se spornou právní otázkou jeví posouzení toho, zda rozhodnutí o uložení blokové pokuty podléhá přezkumu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud poukázal na obsah spisu, podle něhož byla stěžovateli dne 16. 2. 2010 uložena bloková pokuta ve výši 1000 Kč, kterou na místě zaplatil a byl mu vystaven pokutový blok ev. č. B 2919900, série UB/2008. Jak uvedl stěžovatel v žalobě, vlastnoručně podepsal díl "A" pokutového bloku a současně převzal díl "B". Protože se však následně dozvěděl, že mu byla poté udělena i sankce v podobě dvou trestných bodů, podal podnět k přezkoumání rozhodnutí ve věci uložení blokové pokuty. Nejvyšší správní soud proto považoval za jisté, že okolnosti případu jsou nesporné potud, že stěžovateli byla skutečně uložena pokuta v blokovém řízení a že tuto pokutu na místě zaplatil. Kasační soud v této souvislosti připomněl vlastní setrvalý právní názor, podle něhož "pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti správnímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání" (viz např. rozsudek ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 46; obdobně rozsudek ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007-117). Kasační soud připomněl, že na citovaný rozsudek výslovně odkázal i krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení; poukázal také na to, že obdobně se k významu nevyčerpání procesních prostředků, jež zákon v řízení správním k ochraně práv poskytuje při uložení blokové pokuty - byť ve skutkově i právně odlišném případu - vyslovil rovněž Ústavní soud (usnesení sp. zn. IV. ÚS 103/99).
Kasační soud dále připomněl notorické skutečnosti, kdy totiž ze zákonné úpravy plyne, že přestupek lze projednat uložením blokové pokuty pouze tehdy, je-li spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Proto také platí, že proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. Je tak zřejmé, že blokové řízení představuje specifický druh řízení o přestupcích. Uložením pokuty v blokovém řízení je řízení o přestupku skončeno. Toto rozhodnutí proto není přezkoumatelné ve správním soudnictví, a v tomto směru se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil s právním názorem krajského soudu, vysloveným v napadeném usnesení. Jednou z podmínek přípustnosti vydání rozhodnutí v blokovém řízení je podle §84 odst. 1 ZP skutečnost, že osoba, která se měla přestupku dopustit, je ochotna pokutu zaplatit. Další podmínkou plynoucí z téhož ustanovení, jež musí být splněna kumulativně s první podmínkou, pak je, že přestupek je spolehlivě zjištěn. V případě, že by ten, kdo se měl dle názoru správního orgánu přestupku dopustit, nepovažoval přestupek za spolehlivě zjištěný, případně by z jiného důvodu nebyl ochoten pokutu zaplatit, je třeba skutkové a právní otázky týkající se spáchání správním orgánem tvrzeného přestupku posoudit a provést ve věci dokazování. To následně probíhá v "běžném" správním řízení. Zahájení takového správního řízení o přestupku je tedy fakticky v dispozici té osoby, jež se měla přestupku dopustit (tj. v souzené věci stěžovatele), byť je zahajováno správním orgánem, neboť právě taková osoba (stěžovatel) má na výběr, zda využije svého práva na to, aby spáchání přestupku bylo správním orgánem prokazováno a aby bylo řádně prováděno skutkové i právní hodnocení jejího jednání. Faktická dispozice osoby obviněné z přestupku je tedy dána tím, že osoba, jež se měla přestupku dopustit, buď považuje přestupek za spolehlivě zjištěný, nehodlá o něm vést takové řízení, v němž by byly posuzovány jak otázky skutkové, tak otázky právní, a souhlasí se sankcí, jež je jí v blokovém řízení ukládána, nebo přestupek nemá za prokázaný a nesouhlasí tedy se zaplacením pokuty, přičemž využívá svého práva na zahájení správního řízení o přestupku.
Kasační soud konstatoval, že v souzené věci stěžovatel svého práva, aby s ním bylo vedeno řízení o jeho jednání, jež mělo být přestupkem, nevyužil. Pak nemůže mít žádnou relevanci ani jeho námitka, že pokutový blok část "A" není úplný; je totiž nesporné, že stěžovatel jej podepsal, pokutu na místě zaplatil a nevyužil tak možnosti vedení správního řízení. Nejvyšší správní soud proto zdůraznil, že za situace, kdy samotný stěžovatel ani nepožadoval, aby s ním bylo vedeno řízení o přestupku, jež by bylo správním řízením v prvním stupni, proti němuž by byly přípustné opravné prostředky, a stěžovatel tak mohl ve skutečnosti využít ještě dvou instancí v samostatném správním řízení, nemůže se nyní soudní ochrany oprávněně dožadovat.
Kasační soud ještě dodal, že na tomto ustáleném právním názoru nemůže nic podstatného změnit ani skutečnost, že stěžovatel podal podnět k přezkumnému řízení ve smyslu ustanovení §94 a násl. správního řádu, na který žalovaný reagoval sdělením ze dne 6. 4. 2010, č. j. KRPZ-12952-4/ČJ-2010-1500DP. Podnět k přezkumnému řízení nelze totiž považovat za prostředek k ochraně práva, který by bylo nutno vyčerpat před podáním správní žaloby. Přezkumné řízení je správním řádem koncipováno jako dozorčí prostředek, který není v procesní dispozici účastníka blokového řízení. V přezkumném řízení přezkoumávají správní orgány pravomocná rozhodnutí z moci úřední, přičemž účastník může "dát podnět k provedení přezkumného řízení; tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli" (§94 o dst. 1 správního řádu). Citované sdělení žalovaného proto nepředstavuje správní rozhodnutí, přezkoumatelné správním soudem, a podání podnětu k přezkumnému řízení není prostředkem k ochraně práv, který by bylo nutno vyčerpat před podáním správní žaloby. Tímto prostředkem měl být vyslovený nesouhlas stěžovatele s uložením pokuty v blokovém řízení, k čemuž však v daném případě nedošlo. Kasační soud zdůraznil, že neshledal relevantní ani argumentaci stěžovatele poukazující na to, že v jiném případě žalovaný rozhodnutí učiněné v blokovém řízení ve zkráceném přezkumném řízení zrušil.
Nejvyšší správní soud uzavřel tak, že plně respektuje právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem. Nicméně, je-li podle §68 písm. a) s. ř. s. správní žaloba nepřípustná tehdy, nevyužil-li žalobce (stěžovatel) opravných prostředků v řízení před správním orgánem, které zákon připouští, pak musí být nepřípustná i tam, kde žalobcovo (stěžovatelovo) právo na podání opravného prostředku zůstalo nevyužito proto, že žalobce (stěžovatel) nehodlal vést příslušné správní řízení ani v prvním stupni a spokojil se s ukončením věci v blokovém řízení. Kasační soud podtrhl, že v případě použití opačného výkladu na případy přezkumu správních rozhodnutí vydaných v blokovém řízení by soud totiž (namísto činnosti přezkumné) prováděl sám činnost, kterou by jinak měl uskutečňovat správní orgán tehdy, pokud by osoba obviněná z přestupku takové řízení hodlala svým nesouhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení vyvolat. Pokud by takový postup nebyl připraven aprobovat, musel by rozhodnutí správního orgánu vydané v blokovém řízení nutně shledat vždy nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Oba přístupy by popřely smysl blokového řízení. V souzené věci není tedy rozhodující, že proti uložení pokuty v blokovém řízení nejsou přípustné opravné prostředky, jichž by bylo možno využít (§84 odst. 2 ZP). Rozhodující je, že stěžovatel nevyužil opravné prostředky v řízení o přestupku, jež mohlo být z jeho dispozice vyvoláno, a to proto, že nevyvolal ani samotné řízení v prvním stupni. Stěžovatel tedy v řízení před správním orgánem nevyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou právními předpisy připuštěny. Za tohoto stavu Nejvyšší správní soud uzavřel tak, že důvod k odmítnutí žaloby pro nepřípustnost podle §68 písm. a) s. ř. s. krajským soudem byl dán a proto kasační stížnost pro nedůvodnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného zásahu do svého základního práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel stručně uvedl důvody, pro které podal jednak námitky proti provedenému záznamu bodů, jednak podnět k přezkoumání rozhodnutí v blokovém řízení ("pro absenci podstatných náležitostí správního rozhodnutí a tím i jeho nicotnosti") a konečně správní žalobu. Stěžovatel se ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu na účel blokového řízení (na jeho hospodárnost a rychlost), avšak považuje za nesprávné odmítnutí zabývat se jakýmkoliv rozhodnutím vydaným v blokovém řízení, které klade na jeho účastníky zcela nepřiměřené požadavky na znalosti právního řádu. Stěžovatel spatřuje absurdnost závěru Nejvyššího správního soudu v tom, že účastníku blokového řízení není dána možnost soudního přezkumu například za situace, kdy sankce uložená ve správním rozhodnutí vybočuje z mezí zákona, dále v případě nicotných rozhodnutí vydaných v blokovém řízení, když "v bloku" podepisuje a stvrzuje nikoliv slovní vymezení přestupku, ale pouze ustanovení zákona. Stěžovatel se domnívá, že postupem kasačního soudu mu byla odňata jakákoliv možnost soudní ochrany, a to v situaci, kdy správní orgán neurčitě vyplnil pokutový blok, a byly mu započteny body v bodovém hodnocení řidiče za odlišný, jím nespáchaný přestupek.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů zrušil.
III.
Účastníkům řízení i vedlejším účastníkům byla ústavní stížnost stěžovatele zaslána k vyjádření. Oba soudy setrvaly na svých názorech, odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajské ředitelství policie Zlínského kraje ve svém vyjádření odkázalo na své stanovisko ze dne 28. 6. 2010 k žalobě stěžovatele (spis krajského soudu č. l. 24 až 25) a dále věnoval pozornost obecným otázkám blokového řízení a jeho možného přezkumu ve správním soudnictví. Správní orgán rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatel v části repliky k vyjádření Nejvyššího správního soudu poukázal (obdobně jako v ústavní stížnosti) na to, že nicotnost rozhodnutí vydaného v blokovém řízení spatřuje v "absenci podstatných náležitostí a nedostatku právního podkladu" (neexistující přestupek podle právního řádu); polemizuje s argumenty Nejvyššího správního soudu o (ne)přípustnosti žaloby proti správnímu rozhodnutí z důvodu §68 písm. a) s.ř.s. a poukazuje na to, že celá situace stěžovatele procesně staví do pozice, ve které není možná procesní obrana; poukazuje na požadavek na "alespoň základní určitost a správnost vyplnění pokutového bloku". V další části repliky, která se obsahově týká vyjádření Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel konstatoval, že se replika shoduje s argumentací uvedenou v jejím čl. II. Stěžovatel pak v části repliky k vyjádření Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, uvedl, že souhlasí s jeho vyjádřením ohledně nepřípustností správní žaloby, leč jen v případě, kdy jsou v žalobě namítány např. okolnosti vylučující protiprávnost či jiná skutková zjištění. Stěžovatel však zásadně nesouhlasí se závěrem Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, ohledně nepřípustnosti správní žaloby v případě, že samotné rozhodnutí neobsahuje podstatné náležitosti, "či že by tyto byly zcela zjevně v rozporu s právním řádem"; to z důvodu nápravy určitosti a přesnosti takového rozhodnutí. Stěžovatel v závěru navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v petitu ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají toliko v rovině práva podústavního.
Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti velmi podrobně zabýval. Ústavní soud plně souhlasí - i z hlediska ústavního - s jeho postupem a závěry, které v odůvodnění svého rozhodnutí na základě věcně podrobné a hluboké analýzy skutkové a především procesněprávní situace velmi detailně, široce a logicky precizně dovodil. Ústavní soud dodává, že nemá z hlediska ústavnosti důvod zpochybňovat ani napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jež kasační soud potvrdil.
Ústavní soud proto dovozuje, že ústavní stížnost spočívá především v pouhé polemice s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu a v usnesení Krajského soudu v Ostravě (a v příslušných částech) je zpracována v obdobném smyslu jako kasační stížnost. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví, která mu však se zřetelem na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných/správních soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Rozhodnutí obou soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce; jejich argumentace je ústavně konformní a není důvod ji nerespektovat. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu; naprosto jasně a zřetelně se stěžovatelovou argumentací vypořádala. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelovy spektakulární úvahy o nárocích a požadavcích na znalosti právního řádu a o přezkumu rozhodnutí (vyhotoveného) v blokovém řízení.
Ostatně, Ústavní soud navíc z obsahu spisového materiálu Policie České republiky (č.l . 5) zjistil, že stěžovateli byl jasně a zřetelně sdělen důvod, v čem jeho přestupek spočíval (tj. překročení povolené rychlosti; elektronické, fotografické a další důkazy o jeho spáchání jsou založeny na č. l. 5 až 8), stěžovatel s posouzením přestupku souhlasil a byl ochoten řešit přestupek na místě. Orgán Police vypsal stěžovateli blok, s jeho obsahem byl seznámen, díl A podepsal a díl B společně s poštovní poukázkou převzal. Ústavní soud konečně z dílu A (č. l. 9 obsah spisu krajského soudu č. l. 7) zjistil, že pokuta byla uložena za přestupek, který byl na tomto dílu uveden odkazem na ustanovení ZP, uvedeno bylo osobní evidenční číslo policisty, jeho funkce, jméno a příjmení; stejně tak je na příslušném dílu uveden podpis stěžovatele, který potvrzuje převzetí dílu B pokutového bloku a poučení o způsobu zaplacení pokuty a o následcích nezaplacení. Z uvedeného tedy nelze dovozovat neurčitost vyplnění nebo atributy nicotnosti rozhodnutí v blokovém řízení, jak tvrdí stěžovatel. Dílu A pokutového bloku obsahově i formou koresponduje díl B (č. l. 10), na němž (zřejmě) policejní orgán pouze opravil přepsáním poslední identifikátor (4) příslušného ustanovení ZP, v němž uvedená skutková podstata přestupku odpovídá sdělené skutkové podstatě přestupku a dokumentované na výše konkretizovaných spisových materiálech. Tuto opravu je nutno považovat pouze za odstranění chyby v původně uvedeném čísle a nikoliv za něco, co by mělo nebo mohlo vést k pochybnostem o skutkové podstatě spáchaného přestupku. Ostatně - jak je výše uvedeno - skutková podstata přestupku byla stěžovateli sdělena, přesně a jednoznačně je uvedena na záznamu o přestupku (založeném ve spise), dále na elektronickém záznamu o přestupku, a konečně na pokutovém bloku, který stěžovatel podepsal a díl B (navíc opatřený poučením o tom, že se proti uložení pokuty nelze odvolat) současně převzal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, tj. neposkytnutí soudní ochrany, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu