ECLI:CZ:US:2011:1.US.3727.10.1
sp. zn. I. ÚS 3727/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. W., zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově-Městě, Pavlovova 8, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 20. 1. 2010, čj. 116 C 169/2009-19, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2010, čj. 51 Co 140/2010-46, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů, jimž vytýká porušení svého práva vlastnit a nabývat majetek, jakož i práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že zatímco soud I. stupně posoudil ujednání o smluvní pokutě jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud totéž ujednání považoval za příčící se zásadám poctivého obchodního styku; vzhledem k tomu, že otázka poctivého obchodního styku nebyla u soudu I. stupně vůbec řečena, bylo tím stěžovateli upřeno právo na projednání věci ve dvou instancích. Krom toho stěžovatel považuje rozhodnutí soudů za nepředvídatelná a nekonzistentní s předchozími rozhodnutími v téže věci. Názor odvolacího soudu je dle mínění stěžovatele zcela nelogický a absurdní, neboť chrání subjekt, který vědomě porušuje své povinnosti.
Z přiložených rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, čj. 116 C 169/2009-19, zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 94 725 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Z odůvodnění rozsudku se podává, že stěžovatel uplatnil tuto částku jako smluvní pokutu za období od 25. 10. 2003 do 31. 12. 2008; ta byla sjednána ve výši 50 Kč za každý den prodlení s úhradou nájemného a dalších plateb za pronájem kopírovacího stroje. Žalovaná neuhradila nájem ve výši 2050,60 Kč (k jejímu zaplacení a k části smluvní pokuty byla zavázána už předchozím rozsudkem z roku 2004). Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta v roční výši představuje téměř devítinásobek zajištované pohledávky, považoval soud I. stupně takové ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Krom toho považoval za důvodnou i námitku, že dluh byl již zčásti promlčen.
Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, čj. 51 Co 140/2010-46, rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku o nákladech řízení; v zamítavém výroku o věci samé jej potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ohledně věci samé se odvolací soud neztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, přesto však shodně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám stěžovatele, že v režimu obchodního zákoníku, jímž se posuzovaný vztah řídí, nelze ujednání o smluvní pokutě považovat za neplatné; jde o platné ujednání s moderačním právem soudu ke snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Nelze však moderovat způsob stanovení smluvní pokuty, jak byl stranami sjednán, nýbrž až její výši. Smluvní pokuta dle odvolacího soudu sleduje účel donucovací a účel paušalizované náhrady škody. Funkci donucovací však již neplní, neboť pohledávka stěžovatele vůči žalované mu již byla přiznána pravomocným rozhodnutím. Neplní ani funkci paušalizované náhrady škody; škodu ani stěžovatel netvrdil, a krom toho, jak konstatuje odvolací soud, již předmět nájmu získal stěžovatel zpět do svého držení, a již dříve, taktéž pravomocným rozhodnutím přisouzená smluvní pokuta stěžovatele vůči žalované - za předcházející období - trojnásobně převyšuje zajišťovanou pohledávku z titulu nájemného. Za tohoto stavu má uplatňování smluvní pokuty za období od 25. 10. 2003 do 31. 12. 2008 ze strany žalobce povahu šikany, tedy zneužívání práva na smluvní pokutu, a jde proto o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který dle §265 obch. zákoníku nepožívá ochrany.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
V prvé řadě je nutno podotknout, že rozhodnutí odvolacího soudu je náležitě odůvodněno a právní posouzení, na němž rozhodnutí spočívá, není v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Dle mínění Ústavního soudu mu nelze vytýkat, že je překvapivé, nekonzistentní, nelogické či absurdní, jak činí stěžovatel. Odvolací soud nepřehlédl předchozí rozhodnutí v této věci, ale naopak vzal v úvahu, že tímto rozhodnutím již byla stěžovateli přiznána dlužná pohledávka a na smluvní pokutě trojnásobek dlužné částky. S odvolacím soudem lze bezpochyby souhlasit, odepřel-li stěžovateli přisouzení dalších částek z titulu smluvní pokuty, neboť takový postup by - s ohledem na skutkové okolnosti - skutečně byl v příkrém rozporu s účelem smluvní pokuty. V tomto směru Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Na rozdíl od stěžovatele neshledává Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces ani v tom, že odvolací soud na počínání žalobce nenahlížel skrz korektiv dobrých mravů, ale posoudil je jako šikanu, tedy zneužití práva na smluvní pokutu, a proto výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Jmenované zásady totiž mají své společné jádro, jež spočívá v ekvitě; jejich funkcí je nalézání spravedlnosti tam, kde by formální aplikace právních norem vedla k neudržitelným důsledkům. Jsou tedy rovněž výrazem hodnotového zabarvení právního řádu, resp. v dané souvislosti jeho soukromoprávní části. Z tohoto pohledu se jeví jako zcela postačujcí, měl-li stěžovatel příležitost vyjádřit se k ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů, neboť i zde jde o ekvitní posouzení věci. Konečně, nelze přehlédnout okolnost, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel nepředkládá jediný argument, který by byl způsobilý po obsahové stránce vyvrátit právní názor odvolacího soudu.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu