ECLI:CZ:US:2011:1.US.378.11.1
sp. zn. I. ÚS 378/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. V., zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem Praha 3, Čajkovského 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 3 To 56/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým měla být porušena její základní práva zaručená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 dodatkového Protokolu č. 7 k této úmluvě. Brojí proti tomu, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (dále "odvolací soud") jí tímto usnesením nepovolil navrácení lhůty k podání odvolání, které podala jako advokátka svého klienta. Její odvolání zamítl jako opožděné, aniž vzal v úvahu závažné zdravotní důvody na její straně, které ke zmíněnému zpoždění vedly. Má za to, že měl cestou aplikace §61 trestního řádu její žádosti vyhovět a umožnit jí tak plnění jejích zákonných povinností a obžalovanému, kterého zastupuje, plnou realizaci jeho práv.
Stěžovatelka se domnívá, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a navrhla, aby ji Ústavní soud pro její naléhavost ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), projednal mimo pořadí.
Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její věcné projednání. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, může se jí Ústavní soud zabývat také věcně.
Podle §61 odst. 1 trestního řádu, zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, povolí navrácení lhůty obviněnému, zjistí-li, že on nebo jeho obhájce zmeškali lhůtu k podání opravného prostředku z důležitých důvodů. Je tedy zřejmé, že navrácení lhůty se povoluje obviněnému, byť žádost podal jeho obhájce a důvody zmeškání spočívaly na jeho straně, což je případ stěžovatelky. Výrok usnesení odvolacího soudu, proti kterému stěžovatelka brojí, se tedy primárně dotýká jejího klienta, obžalovaného Ravi Bhalla (dále "obžalovaný"), a nemohlo jím proto dojít k zásahu do jejích shora uvedených základních práv.
Ústavní soud dále připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování jiný orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by o těchto právech rozhodoval Ústavní soud bez toho, že by mu byla dána možnost realizovat svou pravomoc.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Jak Ústavní soud ověřil u Městského soudu v Praze, stěžovatelka, jako obhájkyně obžalovaného, podala proti stejnému usnesení odvolacího soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. V něm uvedla totožné argumenty jako v ústavní stížnosti. I když se stěžovatelka snaží výsledek dovolacího řízení předjímat, probíhá aktuálně u Nejvyššího soudu řízení, v jehož rámci se může domáhat i ochrany ústavně zaručených práv a svobod svého klienta. Za této procesní situace není důvod k tomu, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jehož znakem je i minimalizace zásahů do činnosti soudů, do doby, než bude toto řízení ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval či vyčkával jeho rozhodnutí. Tím by neúměrně prodlužoval své řízení a nepřímo tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je tedy podání ústavní stížnosti předčasné.
Tato ústavní stížnost v žádných parametrech nenaplňuje důvod pro postup podle §75 odst. 2 a §39 zákona o Ústavním soudu. Svým významem totiž nijak nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj, aniž by se mohl zabývat meritem věci, ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu