ECLI:CZ:US:2011:1.US.380.11.1
sp. zn. I. ÚS 380/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 380/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B. proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010 č. j. 1 Pp 27/2010-15, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 11. 2010 č. j. 2 To 343/2010-24, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010 č. j. 1 Pp 27/2010-15 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 11. 2010 č. j. 2 To 343/2010-24 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010 č. j. 1 PP 27/2010-15 byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla - podle jeho tvrzení - Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci doručena dne 26. 10. 2010. Dne 11. 11. 2010 (prý) stěžovatel tomuto soudu doručil doplnění své stížnosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 11. 2010 č. j. 2 To 343/2010-24 byla jeho stížnost zamítnuta.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy obou stupňů - podle jeho tvrzení - totiž zamítly jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pouze z toho důvodu, že nebyla splněna formální podmínka výkonu poloviny trestu; právě při výpočtu jedné poloviny uloženého trestu však pochybily a dalšími podmínkami se již nezabývaly.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména ve dvou rovinách:
1. Soudy obou stupňů provedly chybný výpočet vykonaného trestu na základě vadné interpretace zákonného ustanovení.
2. Soud druhého stupně zcela pominul klíčovou argumentaci obsaženou v doplnění stěžovatelovy stížnosti (srov. výše), čímž porušil zásadu dvojinstančního přezkumu.
Co se týká problematiky chybného výpočtu, stěžovatel uvádí, že výpočet poloviny trestu byl počítán z prostého součtu všech tří uložených trestů (to je 5 plus 2 plus 8), aniž by však byla zohledněna skutečnost, že část trestu z prvního odsouzení v délce 3 roky a 6 měsíců a 20 dní byla již vykonána. Z prvého výkonu trestu byl totiž stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 12. 2001 sp. zn. PP 907/2001. Z tohoto trestu mu zbývalo vykonat 1 rok, 5 měsíců a 10 dní.
Stěžovatel dodal, že podle §91 odst. 4 trestního zákoníku je opětovně podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu možné po výkonu poloviny zbytku tohoto trestu. Zbytkem trestu se rozumí zbývající doba uloženého trestu odnětí svobody, kterou by si měl odsouzený ještě odpykat ode dne, kdy byl skutečně podmíněně propuštěn. Soudy obou stupňů tak měly podle stěžovatele počítat polovinu vykonaného trestu nikoliv ze součtu 5 plus 2 plus 8 roků, ale ze součtu jeden rok, 5 měsíců a 10 dní plus 2 roky plus 8 roků. V takovém případě by totiž byla formální podmínka výkonu jedné poloviny trestu splněna již v červnu 2010, tedy před podáním žádosti. Pokud tedy soudy obou stupňů postupovaly tak, že vyložily ustanovení §88 odst. 1 ve spojení s §91 odst. 4 trestního zákoníku shora popsaným způsobem, potom je nutné takový výklad považovat za interpretaci, jež vybočuje z ústavních mezí práva na spravedlivý proces. Stěžovatel je totiž takto vlastně nucen k tomu, aby si odpykal znovu již vykonanou část trestu, která je relevantní pro podání žádosti podle §88 odst. 1 trestního zákoníku. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu z 8. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1707/07 (sic - pozn. red.), které je prý zčásti aplikovatelné i v jeho věci.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel konečně v tom, že ačkoliv tuto argumentaci uplatnil jak u okresního soudu, tak v doplnění své stížnosti adresované krajskému soudu, žádný ze soudů se jí nezabýval. Pokud odvolací soud zamítl jeho stížnost i s poukazem na to, že stěžovatelovo doplnění stížnosti neobdržel, nelze takovýto postup podle stěžovatele akceptovat, neboť on stížnost řádně doručil.
V doplnění ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2011 pak stěžovatel deklaroval, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku evidovaný pod sp. zn. 1 PP 27/2010. Zjistil, že stěžovatel podal dne 30. 8. 2010 návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §331 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (srov. číslo listu 1). Okresní soud v Šumperku si k tomuto návrhu vyžádal opis z evidence Rejstříku trestů (srov. číslo listu 5) a hodnocení Vězeňské služby České republiky k žádosti o podmíněné propuštění (srov. číslo listu 7). Při veřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2010 pak stěžovatel uvedl, že trvá na podmíněném propuštění, neboť jiné trestní stíhání se proti němu nevede, a má za to, že vykonal polovinu trestů z celkové výměry mu v současné době uložených. Následně bylo vyhlášeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2010, založené ve spise pod č. j. 1 PP 27/2010-15, jímž jmenovaný soud rozhodl k návrhu stěžovatele takto:
"Podle §331 odstavec 1 trestního řádu, §88 odstavec 1 písmene a) trestního zákoníku a contrario se žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody v trvání 8 roků z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 11. 2004, č. j. 23T 169/2003-335 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 4To 214/2005, v trvání 2 let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 1999, č. j. 1T 187/97-343 ve spojeni s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 5To 134/2000 a zbytku z trestu odnětí svobody v trvání 5 let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1996, č. j. 4T 52/94-131 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11, 6. 1998, sp. zn. 8To 486/97, zamítá.".
Okresní soud v odůvodnění zejména uvedl: "Odsouzený (...) v současné době vykonává (...) trest odnětí svobody v trvání osmi roků ze shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích, dále v trvání dvou let ze shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a dále zbytek z trestu odnětí svobody v trvání pěti let ze shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Tyto tresty vykonává od 27. 9. 2004 při zápočtu vazby ve věci Okresního soudu Teplice sp. zn. 23T 169/2003 (vazba od 27. 9. 2004 do 25. 4. 2005). Dále mu byla započítána vazba v trestní věcí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4T 52/94 (vazba od 18. 5. 1998 do 17. 6. 1998) (...). [...] Podle §88 odstavec 1 písmene a), odstavec 3 trestního zákoníku, po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem. [...] Jak již bylo uvedeno, odsouzenému byly uloženy tři tresty odnětí svobody v celkové výměře 15 let, tudíž polovina z takto uložených trestů činí 7 a půl roku. Tuto polovinu uložených trestů odsouzený při zápočtu obou shora uvedených výkonů vazeb vykoná dne 26. 2. 2012. Soud má proto za to, že odsouzený nesplňuje formální podmínku k případnému rozhodnutí o podmíněném propuštění, a to výkon poloviny z uložených trestů (při započtení výkonů vazeb), proto jeho žádost jako podanou zjevně předčasně, zamítl.".
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včas (26. 10. 2010) blanketní stížnost s tím, že ji odůvodní v co možná nejkratší lhůtě po obdržení písemného vyhotovení citovaného usnesení (srov. číslo listu 18); ve spisu doplnění uvedené stížnosti založeno není.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 343/2010-24 byla tato stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. V odůvodnění krajský soud zejména uvedl, že "přezkoumal napadené usnesení, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a po zhodnocení věci v neveřejném zasedání dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Odvolací soud rozhodl, i když písemné odůvodnění stížnosti neobdržel, když stěžovatel ani dobu téměř jednoho měsíce nevyužil. [...] Z obsahu trestního spisu bylo zjištěno, že ods. P. B. vykonává ve Věznici Mírov výše uvedené tresty v celkové délce 15-ti let. Tresty vykonává od 27. 9. 2004 při zápočtu vazby ve věci Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 23T 169/2003 (vazba od 27. 9. 2004 do 25. 4. 2005). Dále mu byla započítána vazba v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4T 52/94, a to od 18. 5. 1998 do 17 .6 .1998. [...] Dne 30. 8. 2010 byla Okresnímu soudu v Šumperku doručena žádost odsouzeného o podmíněné propuštění s tím, že odsouzený se domnívá, že polovinu z uložených trestů řádně vykonal. [...] Okresní soud se žádostí odsouzeného zabýval především z toho hlediska, zda již skutečně vykonal polovinu ze všech uložených trestů, a dospěl ke správnému závěru, že polovina doby z celkové uložených trestů, tedy 7 a 1/2 roku, uplyne až dnem 26. 2. 2012. Za této situace nebylo možno žádosti odsouzeného vyhovět, neboť nebyla splněna základní podmínka pro podmíněné propuštění, tedy výkon poloviny uložených trestů.".
III.
Okresní soud v Šumperku se k ústavní stížnosti nevyjádřil a zaslal Ústavnímu soudu toliko příslušný spis. Vzhledem k poučení, které se mu dostalo, Ústavní soud předpokládá, že okresní soud s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na své rozhodnutí s tím, že s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu [1]; dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv [2] a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva [3].
V souladu s tím pak Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
1. Z pohledu relevantního podústavního práva dopadá na právě projednávanou věc zejména ustanovení §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a ustanovení §91 odst. 4 trestního zákoníku.
2. Citovaná ustanovení zní následně:
"§88
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
(1) Po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a
a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo
b) soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.
(2) Jestliže odsouzený za přečin prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba, může ho soud podmíněně propustit na svobodu i předtím, než vykonal polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody.
(3) Soud při rozhodování podle odstavců 1 a 2 přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem. Jestliže odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení.".
"§91
Společné ustanovení
(...)
(4) Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v §88 odst. 4 po výkonu dvou třetin zbytku trestu. Opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné.".
V předmětné věci Ústavní soud důvod k posuzování ústavnosti citovaných ustanovení trestního zákoníku neshledal. Proto přistoupil k posouzení napadených rozhodnutí z hlediska komponentů dalších.
3. Co se týká posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu ty případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zda obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 9, a nález sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka rozhodnutí, svazek č. 28, nález č. 126).
Konečně třetí skupinou jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva obecným soudem, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž týž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 694/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 126; svazek 31, nález č. 148).
Vycházeje ze shora nastíněných zásadních východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily, proč v případě stěžovatele neaplikovaly ustanovení §88 odst. 1 ve spojení s §91 odst. 4 trestního zákoníku; se zřetelem i na závěry relevantní literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, I. díl, s. 956, 986) a s ohledem na skutečnosti, které plynou z vyžádaného soudního spisu, se (srov. např. číslo listu 5 a 7) nejeví být akceptovatelný jejich závěr, že stěžovatel ještě nevykonal polovinu z celkové doby uložených trestů. Z vyžádaného soudního spisu je totiž patrné (srov. též č. l. 5 a 7), že obecné soudy měly při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění relevantní informace o tom, že byl dříve z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let (který mu byl uložen rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1996 č. j. 4 T 52/94-131 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. 8 To 48/97) podmíněně propuštěn, a to usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 12. 2001 sp. zn. PP 207/2001. Ostatně samy soudy v napadených rozhodnutích hovoří (v souvislosti s trestem uloženým stěžovateli rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1996 sp. zn. 4 T 52/94 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. 8 To 48/97) o tom, že stěžovatel vykonává zbytek z pětiletého trestu odnětí svobody.
Ústavní soud v této souvislosti dodává, že nedostatečné odůvodnění, a tím i nepřezkoumatelnost napadených soudních rozhodnutí, nemůže být "kompenzováno" ani tím, že krajskému soudu - jak uvádí - nebylo doručeno doplnění stěžovatelovy stížnosti. Je to totiž soud, kdo zná právo. Jinak řečeno, v citovaném spise nashromážděný materiál obsahuje dokumenty, které lze interpretovat tak, že pro účely zkoumání splnění podmínky uplynutí poloviny uloženého trestu umožňujícího podmíněné propuštění neměly soudy zohledňovat celou dobu uloženého pětiletého trestu odnětí svobody, ale toliko jeho zbytek, který si měl stěžovatel odpykat ode dne, kdy byl propuštěn na svobodu ve smyslu §91 odst. 4 trestního zákoníku.
Ústavní soud dovozuje, že pokud soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě neodůvodnily a nevysvětlily, proč pro účely posouzení splnění jedné z náležitostí umožňujících podmíněné propuštění nevycházely toliko ze zbytku trestu, o kterém samy hovoří, dopustily se libovůle, a tím i porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než napadená rozhodnutí [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] zrušit.
Ústavní soud však uzavírá, že svým rozhodnutím nijak nepředjímá řešení otázky, zda stěžovatel má nebo nemá být podmíněně propuštěn. Toto rozhodnutí závisí kromě uplynutí potřebné doby z uložených trestů na uvážení dalších okolností, což je plně v pravomoci příslušných soudů obecných.