ECLI:CZ:US:2011:1.US.3855.11.1
sp. zn. I. ÚS 3855/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph. D., advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 23 Co 297/2011 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 9 C 177/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl ve výroku I. o zřízení věcného břemene k pozemku ve prospěch žalobce dle ust. §135c občanského zákoníku; výrokem II. o úplatě pro stěžovatele za zřízení předmětného věcného břemene ve výši 106.875,-Kč a výrokem III. o povinnosti žalobce zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 39.596,50 Kč. Proti II. a III. výroku podal žalobce odvolání, na základě kterého odvolací soud I. výrokem změnil výši úplaty za zřízení věcného břemene na částku 19.238,-Kč; výrokem II. změnil výrok o náhradě nákladů nalézacího řízení tak, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení a výrokem III. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V poučení uvedl odvolací soud, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených příloh konstatuje, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, a to z toho důvodu, že dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsah změny předmětného rozhodnutí (87.637,- Kč) překračuje hranici přípustnosti dovolání (50.000,- Kč, když dle názoru Ústavního soudu se nejedná o "obchodní věc") dle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1076/2006). Na tom nic nemění ani skutečnost, že Krajský soud v Praze stěžovatele nesprávně poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011), neboť v takovém případě lze dle ust. §240 odst. 3 o. s. ř. podat dovolání do čtyř měsíců od jeho doručení. Tento závěr činí Ústavní soud s ohledem na výše uvedená zjištění a na stále běžící lhůtu k podání dovolání, když předmětné rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 19. 10. 2011; v opačném případě se plně uplatní závěry konstantně judikované Ústavním soudem (viz např. in fine usnesení sp. zn. III. ÚS 2435/11 ze dne 19. 10. 2011).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ust. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj