ECLI:CZ:US:2011:1.US.434.11.1
sp. zn. I. ÚS 434/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Z. K., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Křížkovy schody 67, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1011/2010, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, čj. 10 To 23/2010 - 739, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 12. 2009, čj. 2 T 336/2007 - 712, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v jeho trestní věci. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR. K tomu mělo dojít tím, že obecné soudy ignorovaly většinu důkazů, které předložila obhajoba, a tím flagrantně porušily ústavní principy rovnosti před zákonem a presumpce neviny.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále "soud prvního stupně") nepovolil provedení důkazu znaleckým posudkem a výslechem Ing. J. K. Ačkoliv v mezidobí neprovedl žádný důkaz, rozhodl stejný jeho senát diametrálně odlišně a první rozsudek o zproštění obžaloby stěžovatele z trestného činu poškozováni věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), překvalifikoval (po zásahu Krajského soudu v Praze, jako odvolacího soudu) na odsuzující rozsudek za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 trestního zákona. Insolvence společnosti KET, s. r. o., nebyla v řízení prokázána, soudy tedy neměly pro své rozhodnutí zákonný podklad. Nebyl prokázán ani jeho úmysl zmařit poměrné uspokojení věřitelů, ani neměl důvod přivést vlastní firmu do krizové situace a připravit ji tak o zakázky. Prodejem části majetku chtěl pouze udržet její provoz tak, aby z budoucích výnosů mohl uhradit závazky. Byl potrestán za nedodržení smluvních závazků, což je podle něj v rozporu s Ústavou ČR a Listinou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle něj povrchní, nedostatečné, založené na nepatřičných judikátech a opakuje nepravdivé závěry předchozích soudů.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 3. 2009, čj. 2 T 336/2007 - 632, zproštěn obžaloby pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze tento rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ten novým rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, čj. 2 T 336/2007 - 712, uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v délce šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, zákaz činnosti výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu dvou let a peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. K jeho odvolání odvolací soud, rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, čj. 10 To 23/2010 - 739, potvrdil výrok okresního soudu o vině, výrok o trestu změnil na trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a zákaz činnosti výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dva roky. Jeho dovolání odmítl dne 8. 9. 2010 Nejvyšší soud, usnesením pod sp. zn. 5 Tdo 1011/2010.
III.
Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, ani vrcholem jejich soustavy. Proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny normami ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele ve světle výše uvedených principů a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů, přičemž zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje ve skutečnosti, že rozhodly v rozporu s jeho pohledem na věc. Totožné argumenty o neobjektivním hodnocení ekonomické situace společnosti KET, s r. o., uplatnil již v rámci svého odvolání a dovolání, takže se jimi zevrubně zabývaly jak odvolací, tak i dovolací soud. Stěžovatel se obrací na Ústavní soud proto, aby znovu přezkoumal dokazování provedené obecnými soudy a přisvědčil jeho právnímu názoru. Přitom, jak sám uvedl, jako věřitel společnosti KET, s. r. o., uhradil, v nepříznivé finanční situaci, převodem z jejího majetku vlastní pohledávku vůči ní tím, že uzavřel sám se sebou kupní smlouvy na předmětná vozidla a kancelářské vybavení. Ačkoliv jako statutární orgán musel o skutečnosti, že společnost nemá prostředky k úhradě svých splatných závazků vědět, převodem majetku na svou osobu se oproti ostatním věřitelům zjevně zvýhodnil a zmařil tak poměrné uspokojení ostatních závazků společnosti. Pokud namítl, že obecné soudy nevycházely ze znaleckého posudku Ing. J. K., nelze mu dát za pravdu, neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento důkaz proveden byl, ale byly odmítnuty jeho části, vztahující se k právním otázkám.
Stav neschopnosti plnit splatné závazky obecné soudy hodnotily podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že společnost KET, s. r. o., měla více věřitelů a nebyla schopna plnit své závazky. Uzavřely, že jednání stěžovatele, po objektivní i subjektivní stránce, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele. Odvolací soud se velmi podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, vztahujícími se ke zjištěnému skutkovému stavu a k užité právní kvalifikaci. Mimořádnou pozornost věnovaly oba soudy trestu stěžovatele, především s přihlédnutím k závažnosti jeho trestné činnosti a okolnosti, že nebyl dosud trestán. Právě s ohledem na tyto okolnosti odvolací soud zmírnil trest uložený soudem prvního stupně, takže neuložil trest peněžitý a uložil trest výrazně mírnější. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní a pro stručnost odkazuje na jejich odůvodnění.
Ke stěžovatelovým námitkám proti rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud dodává, že je rozhodně nelze považovat za "povrchní, nedostatečné, či pouze opakující závěry dříve rozhodujících soudů". Nelze o něm ani říci, že by vycházelo z "nepatřičných judikátů". Dovolací soud srozumitelně vyložil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad napadených rozhodnutí a je možné tedy jen při naplnění taxativně uvedených důvodů. Logicky také rozvedl, z jakých důvodů se ztotožnil se závěry soudů prvních dvou stupňů, učiněných v návaznosti na předchozí skutková zjištění, a proč stěžovatelem tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v této věci neshledal.
Ústavní soud tak konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, se obecné soudy zákonným způsobem vypořádaly a své závěry v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odůvodnily. Stačí tedy jen odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu formalisticky opakovat to, co jimi již bylo přiléhavě a ústavně konformně vysloveno. Nalézací soud se při novém projednání věci řídil pokyny obsaženými v rozhodnutí odvolacího soudu a náležitým způsobem napravil vady, vytknuté mu v odvolacím řízení. "Diametrální odlišnost" dvou jeho po sobě jdoucích rozhodnutí proto nelze přičítat změněné důkazní situaci, ale závaznosti právního názoru vysloveného odvolacím soudem.
Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje, nelze pak bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť jej není možné interpretovat jako právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu