ECLI:CZ:US:2011:1.US.461.11.1
sp. zn. I. ÚS 461/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: RP Racing, s. r. o., se sídlem Brno, Příkop 843/4, Brno, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Osov, Osovec 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010, čj. 7 Afs 75/2010 - 64, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2010, čj. 31 Af 19/2010 - 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo údajně porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka má za to, že jsou-li splněny podmínky pro povolení přezkumného řízení, musí správní orgán žádosti daňového subjektu, jenž je v legitimním očekávání, že se tak stane, vyhovět. Jestliže jeho žádost účelově a v rozporu s daňovým řádem zamítne, jde o zřejmý projev libovůle. Jeho rozhodnutí pak podléhá přezkoumání soudem ve smyslu §65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále "s. ř. s."). Povinnosti správních orgánů odpovídá právo daňového subjektu na zrušení nebo změnu jejich rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., jež nemůže být z přezkumu vyloučeno. Napadené usnesení je tedy v rozporu s ustanovením §70 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka proto dovozuje, že při splnění zákonných podmínek pro povolení přezkumného řízení musí mít daňový subjekt jistotu, že přezkum správního rozhodnutí nebude záviset na libovůli správního orgánu, což lze zajistit pouze tak, že jeho rozhodnutí bude přezkoumatelné soudem. Protože při současném výkladu povahy přezkumného řízení institut umožňující objektivní posouzení věci neexistuje, umožňuje judikatura správních soudů i Ústavního soudu libovůli správního orgánu. Stěžovatelka vyjmenovala jednotlivé námitky obsažené v kasační stížnosti, konfrontuje je s výňatky z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále "NSS") a tvrdí, že se její argumentací vůbec nezabýval. Ačkoliv je vázán jejími důvody, nemůže je opomenout a musí se k nim vyjádřit. Přesto tak neučinil a postupoval v rozporu s ustanovením §109 s. ř. s. Jeho dosavadní judikatura je v otázce vyloučení přezkumu rozhodnutí o povolení přezkumného řízení nesprávná, v rozporu s principy ochrany práva na legitimní očekávání a právní jistoty.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad Brno I dodatečným platebním výměrem ze dne 10. 9. 2008, čj. 239596/08/288911/8433, doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 23. 3. 2004 - 31. 12. 2004 ve výši 37.278.360,- Kč. Její žádosti o přezkumné řízení Finanční ředitelství v Brně, rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010, čj. 20322/09-1200-701175, nevyhovělo. Správní žalobu stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2010, čj. 31 Af 19/2010 - 38, odmítl. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010, čj. 7 Afs 75/2010 - 64, zamítnuta.
III.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud postupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry orgánů správce daně a obecných soudů v otázce, zda rozhodnutí o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a podléhá tedy přezkumu správním soudem. Totožné argumenty, které vtělila do ústavní stížnosti, přitom uplatnila již v rámci své správní žaloby a kasační stížnosti. Ústavní soud proto přezkoumal, zda postup obecných soudů, respektive správce daně, v její věci vykazoval nedostatky, způsobilé zasáhnout do jejích shora uvedených základních práv, přičemž takové skutečnosti neshledal.
Pro posouzení její věci je stěžejní otázka, zda se ve vztahu k rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, neboť jen takové rozhodnutí správního orgánu lze považovat za rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. Naopak rozhodnutí procesní povahy jsou ze soudního přezkoumání vyloučena podle §70 písm. a) s. ř. s.
Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS 12/2000-st., ze dne 19. 12. 2000, Ústavní soud judikoval, že: "Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu." Mimo jiné zde uvedl, že "...se jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá."
Jak Ústavní soud v posuzované věci zjistil, NSS kasační stížnost stěžovatelky projednal přesto, že nesprávně kvalifikovala její důvody. S odkazem na svou stávající judikaturu ke sporné otázce stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že rozhodnutí o nepovolení přezkumu nezakládá žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť nemá materiální znaky rozhodnutí, zde uvedené. Ke všem jejím námitkám se v odůvodnění svého rozsudku zevrubně vyjádřil a uzavřel, že rozhodnutí, jímž byla její žádost o přezkum daňového rozhodnutí zamítnuta, není způsobilé zasáhnout do jejích subjektivních práv, a je tedy ze soudního přezkumu vyloučeno ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s. Ztotožnil se tak s názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Brně s tím, že přezkumné řízení je pouze dozorčím prostředkem k ochraně objektivního práva a možnost je zahájit je tak pouze oprávněním, nikoliv povinností nadřízeného správce daně. Není na něj právní nárok, proto jeho nepovolením nemůže být zasaženo do práv daňového subjektu.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že zásahem do subjektivních práv stěžovatelky by byl až výsledek přezkumného řízení, tj. rozhodnutí, kterým správce daně přezkoumávané rozhodnutí měnil, rušil či potvrzoval. Závěru obecných soudů, že z důvodu neexistence jejího nároku na provedení přezkumného řízení nemůže být jeho nepovolením zasaženo do jejích hmotných práv, proto nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě a důkladně odůvodněna a stěžovatelčiny námitky jsou tak pouze projevem jejího nesouhlasu se závěry v nich vyjádřenými, postrádajícím ústavněprávní rozměr, a s ohledem na shora uvedené nemohou obstát.
Proto Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu