ECLI:CZ:US:2011:1.US.475.11.1
sp. zn. I. ÚS 475/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Praha 6, Hošťálkova 1b, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2010, čj. 25 Cdo 4802/2008 - 59, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, čj. 53 Co 32/2008 - 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro údajné porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Jedná se o věc, ve které Městský soud v Praze, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jako soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 734.400,- Kč s příslušenstvím. Jednalo se o žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudní exekutorky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předpoklady odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v daném případě splněny. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud, shora označeným rozsudkem, zamítl jako nedůvodné.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, ani součástí obecných soudů, kterým není instančně nadřazen. Přestože stěžovatel tvrdí, že si je tohoto postavení Ústavního soudu vědom, jeho argumentace v podstatě zůstala v podústavní rovině. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 371, 374, 375). Žádný z uvedených předpokladů pro zásah Ústavního soudu není ve stěžovatelově případě dán.
Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje své námitky, které již uplatnil v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu obecných soudů při rozhodování v jeho exekuční věci. Podstatou sporu je skutečnost, že soudní exekutorka, po zrušení nařízení exekuce odvolacím soudem, nepředala stěžovateli plnění, které povinný dobrovolně zaplatil, ale vydala je do konkurzní podstaty povinného, který se mezitím ocitl v úpadku. V rámci své úřední činnosti tedy, podle stěžovatele, neoprávněně zacházela s jeho majetkem tak, že na něm způsobila škodu.
K této argumentaci stěžovatele se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud. V odůvodnění svého rozsudku se pečlivě zabýval celou problematikou a uzavřel, že jestliže v době, kdy usnesení o nařízení exekuce bylo zrušeno, na majetek povinného byl prohlášen konkurz a exekutorka vydala zadržovanou peněžní částku správci konkurzní podstaty, postupovala v souladu se zákonem. Rozsudek Nejvyššího soudu ústavně konformním způsobem reaguje i na ostatní námitky stěžovatele, které zopakoval v ústavní stížnosti. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud v dalším odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu.
Obsahem ústavní stížnosti je tedy pouze jen další pokračování polemiky s rozhodnutími obecných soudů, v níž stěžovatel požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad jimi učiněný a přiklonil se k jeho názoru. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Obecné soudy tedy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jak stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu