ECLI:CZ:US:2011:1.US.54.10.1
sp. zn. I. ÚS 54/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: E. W. H. E. V., zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, čj. 13 C 362/2004 - 105, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006, čj. 15 Co 64/2006 - 158, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2008, čj. 21 Cdo 4238/2007 - 196, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009, čj. 15 Co 452/2008 - 218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o žalobě, kterou se domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 1. 4. 2004 je neplatné a že pracovní poměr, založený účastníky sporu pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2001, trvá. V ústavní stížnosti uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2001 byl u žalovaného (AHOLD Czech Republic, a. s.) v pracovním poměru jako Hypermarket Direktor s místem výkonu práce Hypernova Modřice. Žalovaný mu každoročně vyřizoval nové pracovní vízum a povolení k zaměstnání. Poté co v prosinci 2003 došlo mezi nimi k neshodám, žalovaný nepožádal o prodloužení pracovního víza stěžovatele a povolení k zaměstnání. Obě povolení tak vypršela ke dni 31. 3. 2004. Dne 15. 4. 2004 obdržel stěžovatel od žalovaného dva dopisy. V jednom mu bylo sděleno, že jeho pracovní poměr skončil ke dni 31. 3. 2004 tím, že pozbylo platnosti jeho povolení k zaměstnání a uplynula i doba platnosti jeho pracovního víza. Druhý dopis obsahoval výpověď z pracovního poměru pro nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce (dále jen "ZP"). Žalovaný mu tuto výpověď dal z opatrnosti pro případ, že by pracovní poměr neskončil již ke dni 31. 3. 2004.
Stěžovatel poté podal žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné a že pracovní poměr trvá, ale v řízení před obecnými soudy neuspěl. V ústavní stížnosti poukázal na právní úpravu, která v rozhodné době již měla velmi blízko k účinnosti (dne 1. 5. 2004) v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie (EU) na základě Smlouvy o přistoupení ČR k EU. Od 1. 5. 2004 se uvedené smlouvy a čl. 10 a 10a Ústavy ČR staly přímo aplikovatelnými předpisy EU. Mezi nimi již Smlouva o založení EHS v čl. 7 a čl. 48 zakazuje veškerou diskriminaci v pracovněprávních vztazích, založenou na státním občanství, a stejně tak i nařízení Rady ES č. 1612/68, o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství, jehož zejména čl. 2 a čl. 6 zakazují diskriminaci založenou na státním občanství. Zákaz diskriminace byl navíc ještě před vstupem ČR do EU upraven v řadě českých právních norem, zejména v zákoníku práce na základě novely č. 155/2000 Sb. Zacházení se stěžovatelem tedy bylo nerovné a diskriminační ve srovnání s jinými českými zaměstnanci.
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 13 C 362/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem téhož soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 1. 4. 2004 je neplatné a že pracovní poměr mezi účastníky trvá. Městský soud vyšel ze zjištění, že pracovní poměr stěžovatele u žalovaného byl založen pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2001 na dobu neurčitou. Od 1. 4. 2004 stěžovatel nesplňoval předpoklady pro výkon sjednané práce, neboť mu chybělo povolení k zaměstnání. Odmítl názor stěžovatele, že toto povolení mu měl obstarat žalovaný, neboť podle tehdy platného zákona č. 1/1991 Sb. bylo pouze na dohodě stěžovatele s třetí osobou, kdo za něj tuto žádost vyřídí. Podle sdělení úřadu práce tuto žádost za stěžovatele vždy vyřizovala fyzická osoba, a nikoliv žalovaný. Za těchto okolností stěžovatel poté, co nedostal povolení k zaměstnání, ztratil způsobilost k výkonu zaměstnání u žalovaného. V době, kdy mu byla tato výpověď dána, Česká republika ještě nebyla členem EU, proto žalovaný nemohl zaměstnávat stěžovatele bez pracovního povolení. Jednání žalovaného vůči stěžovateli tedy nebylo diskriminační.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2006 rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že zmíněná výpověď daná stěžovateli je neplatná a že pracovní poměr stěžovatele u žalovaného trvá.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud, rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, čj. 21 Cdo 4238/2007 - 196, zamítl dovolání proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď daná stěžovateli žalovaným dne 1. 4. 2004 je neplatná. Ve výroku o určení, že pracovní poměr stěžovatele u žalovaného trvá a ve výroku o nákladech řízení rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud posoudil věc podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2004. Zdůraznil, že stěžovatel nemohl být zaměstnán na území ČR bez platného povolení k zaměstnání a bez platného povolení k pobytu. Platnost obou povolení mu skončila dne 31. 3. 2004. Jeho další zaměstnávání na území ČR by bylo již nezákonné a obě strany (zaměstnavatel i cizinec, vykonávající nelegální práci) by se tím vystavovaly nebezpečí peněžité sankce ze strany kontrolního orgánu na úseku zaměstnanosti.
Za tohoto stavu, s přihlédnutím ke smyslu §42 odst. 3 písm. a) ZP, je proto odůvodněn závěr, že pracovní poměr osoby, která není občanem ČR, mohl skončit podle §42 odst. 3 písm. a) zákoníku práce také uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1985/2007). Dovolací soud upozornil na to, že tento závěr, odpovídající platné právní úpravě pobytu a zaměstnávání cizinců na území ČR, reflektuje rovněž zákon č. 262/2006 Sb. (zákoník práce), který s účinností od 1. 1. 2007 zrušil zákoník práce platný v době tvrzeného skončení pracovního poměru mezi účastníky (viz §48 odst. 3 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb.).
Vzhledem k tomu, že dnem 31. 3. 2004 uplynula doba, na kterou bylo stěžovateli vydáno povolení k zaměstnání a současně mu uplynula i doba povolení k pobytu na území ČR, skončil k témuž dni ze zákona jeho pracovní poměr u žalovaného. Žalovaný proto již neexistující pracovní poměr nemohl ukončit výpovědí podle §46 odst. 1 písm. e) ZP ze dne 1. 4. 2004. Závěr odvolacího soudu, že uvedená výpověď je neplatná, je tedy správný, i když z jiných důvodů. Pokud jde o tu část řízení, týkající se určení, zda pracovní poměr stěžovatele trvá, dovolací soud poukázal na skutečnost, že pokud pracovní poměr mezi účastníky, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2001, skončil ze zákona dnem 31. 3. 2004 a v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by poté mezi nimi vznikl pracovní poměr nový, nemá závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá, žádnou oporu.
Na základě závazného právního názoru, uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu, Krajský soud v Brně následně, rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, čj. 15 Co 452/2008 - 218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I. o určení, že pracovní poměr stěžovatele u žalovaného trvá. Výsledkem je tedy závěr, že pracovní poměr stěžovatele skončil dne 31. 3. 2004.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu, a v jejich postupu spatřuje porušení zákazu diskriminace.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V předmětné věci proto Ústavní soud zkoumal, zda výklad právních norem podaný Nejvyšším soudem není interpretačním excesem, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele. Pokud jde o záruky spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud zejména posuzoval, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování. Z připojeného soudního spisu vyplývá, že obecné soudy obou stupňů svým dokazováním správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem a ústavně konformní. Soudy obou stupňů, včetně Nejvyššího soudu, se věcí důkladně zabývaly,věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy. Nejvyšší soud vyšel ve svých závěrech z účelu a cíle právní úpravy pobytu cizinců na území ČR, opřel se při tom o své předchozí rozhodnutí ve stejné otázce. Ústavní soud v jeho interpretaci §42 odst. 3 písm. a) předchozího zákoníku práce žádné vybočení, které by mělo ústavněprávní přesah, neshledal. Nejvyšší soud správně poukázal na nedostatky právní úpravy v předchozím zákoníku práce i na vazbu jeho výkladu na současnou právní úpravou dané problematiky v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. Nedošlo tedy k porušení základních práv stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti a Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu