ECLI:CZ:US:2011:1.US.546.11.1
sp. zn. I. ÚS 546/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 11. 2007, čj. 24 C 314/2006 - 106, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, čj. 61 Co 120/2008 - 140, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2010, čj. 28 Cdo 3995/2010 - 178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o její žalobě na zaplacení částky 1,717.574,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je jedinou dědičkou po svém manželovi V. K., který zemřel. Proti ještě žijícímu V. K. podal žalobce M. P., u Krajského soudu v Plzni, žalobu na zaplacení částky 1,399.858,- Kč., jako závazku z podnikatelské činnosti. V průběhu odvolacího řízení V. K. zemřel, na jeho místo nastoupila stěžovatelka, jako dědička a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2004, čj. 3 Cmo 180/2003 - 142, celé řízení skončilo tím, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1,399.858,- Kč. Na návrh takto oprávněného M. P. nařídil Okresní soud Plzeň - město, usnesením ze dne 15. 6. 2004, čj. 73 Nc 2195/2004 - 6, exekuci, v rámci které bylo na stěžovatelce v průběhu let 2005 a 2006 vymoženo celkem 2,830.992,- Kč.
Poté, dne 25. 6. 2006, podala stěžovatelka u Okresního soudu Plzeň - město žalobu proti M. P. na zaplacení 1,717.574,- Kč, jako částky, o kterou byla žalovanému donucena zaplatit více, než byl jeho skutečný nárok. V řízení před obecnými soudy se svou žalobou neuspěla. Stěžovatelka je přesvědčena, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k citované Úmluvě a i čl. 90 Ústavy ČR.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, čj. 24 C 314/2006 - 106, řízení ve věci částečně zastavil a žalobu stěžovatelky částečně zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 68.686,80 Kč. Odvolací soud odkázal na ustanovení §470 odst. 1, §451 odst. 1 a 2 a §454 ObčZ a ve shodě s okresním soudem přijal závěr, že stěžovatelce nesvědčí právní titul na vydání požadovaného peněžitého plnění. Žalovaným přijaté plnění z exekuce na vymožení pohledávky za zemřelým V. Korandou nelze považovat za bezdůvodné obohacení. Smrtí dlužníka nepozbývá věřitel své pohledávky, dluh v nezměněné výši nepřestal existovat, přičemž stěžovatelka byla jako dědic dlužníka odsouzena k jeho úhradě. Na odpovědnost stěžovatelky se sice vztahovalo ustanovení §470 odst. 1 ObčZ, které limitovalo tuto odpovědnost výší ceny nabytého dědictví, avšak dluh zůstal v celé jeho výši a trval jako tzv. naturální obligace. Žalovaným přijaté plnění bylo podloženo v celém jeho rozsahu existujícím právním důvodem, neboť jeho pohledávka mu byla přiznána soudním rozhodnutím, které se stalo exekučním titulem. Přijetím plnění z provedené exekuce tak došlo pouze (ve smyslu §599 ObčZ) ke splnění a zániku dluhu, který měl V. K. vůči žalovanému. Žalovaným přijaté plnění neodpovídá charakteru bezdůvodného obohacení, neboť toto plnění nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných případů v §451 odst. 2 a §454 ObčZ.
Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatelka sice ve věci postupovala jediným možným a správným způsobem, pokud se s odkazem na ustanovení §470 odst. 1 ObčZ bránila vedené exekuci. Za situace, kdy exekuční soud v prvém stupni návrhu stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce nevyhověl (stěžovatelka nevyužila práva odvolání nebo dovolání proti tomuto rozhodnutí), nelze se domoci nápravy tohoto stavu v nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že otázka, kterou stěžovatelka v dovolání označila za otázku zásadního právního významu, ve skutečnosti zásadní právní význam nemá. Poukázal na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, z něhož vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu (v daném případě soudu) není plněním bez právního důvodu nebo plnění z důvodu, jenž následně odpadl, a to až do chvíle, kdy bude toto pravomocné rozhodnutí případně zrušeno proto, že nárok jednoho z účastníků neměl oporu v hmotném právu. Soudy jsou obecně vázány předchozím soudním rozhodnutím o tom, že účastníku řízení vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v dalším řízení nemůže odlišně posoudit sám ani jako otázku předběžnou - viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5/2000.
Dovolací soud uzavřel, že ve zkoumaném případě bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor stěžovatelky nemohlo vzniknout, neboť rozhodnutí, na jehož základě bylo plnění poskytnuto, nebylo zrušeno a současně nárok žalovaného, v jehož prospěch bylo plnění poskytnuto, měl oporu v hmotném právu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, které odmítá respektovat a setrvává na svých argumentech, které prosazuje v podstatě již od počátku předmětného řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Skutečnost, že soudy v napadených rozhodnutích vyslovily závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. Obecné soudy, na základě dostatečného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Nejvyšší soud v řešení otázky, vznesené stěžovatelkou, odkázal na svoji konstantní judikaturu. V dané věci se jedná o otázky interpretace a aplikace podústavního práva, která nemá ústavněprávní přesah. K porušení základních práv stěžovatelky tedy nedošlo a v detailech stačí odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu