ECLI:CZ:US:2011:1.US.550.11.1
sp. zn. I. ÚS 550/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, se sídlem Bubenská 47/113, 170 00 Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 1 T 128/2009, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 7 To 161/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 1 T 128/2009 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 7 To 161/2010 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl zrušen rozsudek obvodního soudu a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Stěžovatel má za to, že jeho jednání není možné podřadit pod příslušnou trestněprávní skutkovou podstatu. Celá situace, kdy byly omylem zaslány peníze z účtu poškozené na účet stěžovatelův, respektive jeho nyní již bývalé společnosti Atlant Praha s.r.o., představuje toliko bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku. Došlo tedy k porušení jeho základních práv chráněných čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní stížnost byla podána po lhůtě.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne.
Z dat napadených rozhodnutí a zejména pak z k ústavní stížnosti přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu oproti nim podanému dovolání, které bylo odmítnuto jako opožděně podané, vyplývá, že ústavní stížnost musí být Ústavním soudem odmítnuta jako opožděná. Z formulace petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel považuje za poslední procesní prostředek ve smyslu citované právní úpravy rozsudek městského soudu. Jak však uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel rozsudek městského soudu převzal, což ani nijak v ústavní stížnosti nepopírá, již dne 23. 6. 2010.
Ústavní soud ještě zvažoval, zda stěžovatel nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i navazující rozhodnutí soudu dovolacího, proto aby odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu nebylo přílišným formalismem. I v případě napadení rozhodnutí dovolacího soudu by se však Ústavní soud nemohl stěžovatelovými námitkami zabývat, neboť podáním opožděného opravného prostředku k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jí napadeným rozhodnutím nedochází. Věnovat by se eventuálně mohl pouze případným námitkám proti samotnému posouzení včasnosti podaného dovolání Nejvyšším soudem, což však stěžovatel žádné neuplatnil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj