ECLI:CZ:US:2011:1.US.557.11.1
sp. zn. I. ÚS 557/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Hanou Palizovou, advokátkou se sídlem Československé armády 954/7, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2010 č. j. 10 To 125/2010-1923 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2010 č. j. 7 T 4/2010-1663, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 2. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že došlo k porušení zásady rovnosti stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny a principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi a trestný čin kuplířství a přečin krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. V souvislosti s touto trestnou činností byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 0 Nt 810/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 11 To 500/2009 vzat do vazby. Napadeným usnesením krajského soudu byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Nabídka záruky učiněná matkou stěžovatele a slib stěžovatele nebyly přijaty. Dne 8. 10. 2010 se konalo slyšení stěžovatele, na němž se měl vyjádřit k zamýšlenému rozhodnutí soudu o trvání vazby. Stěžovatel na něm mj. uvedl, že nejsou dány vazební důvody, protože se nechce skrývat, ale naopak chce v trestním řízení prokázat, že svědkyně lžou. Soudu mj. předložil písemný slib, sdělení matky o zajištění ubytování a příslib zaměstnání. Na neveřejném zasedání konaném stejný den dospěl soud k závěru, že trestní stíhání stěžovatele je důvodné. Vazební důvody dle ust. §67 písm. a), c) byly podle názoru krajského soudu dány. Nenastaly žádné skutečnosti, které by svědčily o opaku. Naopak řada svědků i u hlavního líčení usvědčuje stěžovatele ze spáchání žalovaného jednání. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel stížností, kterou vrchní soud jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z průběhu celého trestního stíhání vyplývá, že soud provádí a v řízení o vazbě poukazuje na důkazy především svědčící v neprospěch stěžovatele a nepředvolává svědky navržené obhajobou. Z takto jednostranně prováděného dokazování pak soud činí závěry o důvodech vazby. Nesouhlasí proto s tvrzením soudu, že je zde předpoklad pro uznání stěžovatele vinným pro trestný čin obchodování s lidmi. Důvody trvání vazby nejsou podle jeho názoru dostatečně podloženy okolnostmi, neboť pouze dochází ke konstatování důvodné obavy z útěku kvůli hrozbě vysokým trestem a obavy, že stěžovatel bude pokračovat ve své činnosti. To však nepovažuje i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu za dostačující. Není podle něj dán konkrétní typový důvod hrozby vysokým trestem. Stěžovatel nesouhlasil i s tím, že obavu útěku odůvodňuje jeho dlouhodobý pobyt v cizině. Upozornil též na to, že si pokusil pro případ propuštění zajistit práci. Skutečnost, že osoba, která mu přislíbila zaměstnání, nejednala za společnost oprávněně, není možno přikládat k tíži stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o naplnění podmínek pro jeho ponechání i nadále ve vazbě. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky).
K námitce stěžovatele, že usnesení obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna, Ústavní soud konstatuje, že dle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145). Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
Zejména krajský soud se podrobně zabýval tím, zda v projednávané věci došlo k naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu. Konstatoval přitom, že na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně 8 let, neboť stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou úmyslnou trestnou činnost, v níž zastával vůdčí pozici. Útěková vazba tedy byla odůvodněna konkrétně zjištěnou okolností, totiž dlouhodobým pobytem stěžovatele v Holandsku, a to v prostředí kriminálním, v němž se bezesporu naučil pohybovat. O tom svědčí i to, že rodinné zázemí včetně družky bylo taktéž zapojeno do stíhaného jednání. Trestná činnost, kterou měl stěžovatel spáchat, byla přitom mimořádně společensky nebezpečná. Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu pak obecné soudy spatřovaly zejména ve skutečnosti, že s ohledem na charakter trestné činnosti a osobu stěžovatele nelze vyloučit, že při pobytu na svobodě by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Předstižná vazba byla proto také odůvodněna konkrétními okolnostmi, a to tím, že stěžovatel nemá zaměstnání a příjem. To, že nevěděl o tom, že osoba vystavující mu potvrzení k tomu nemá oprávnění, přitom nic nemění na objektivním faktu, že zaměstnání zajištěno nemá.
Z uvedeného vyplývá, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení obecnými soudy dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 ve spojení s §67 a §71 tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Zejména krajský soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil (viz str. 7n. napadeného rozhodnutí) a stěžovatele před svým rozhodnutím slyšel, a proto Ústavní soud nenalezl důvod ke svému zásahu. Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 odst. 1 Listiny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Vojen Güttler
předseda senátu