ECLI:CZ:US:2011:1.US.562.11.1
sp. zn. I. ÚS 562/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 1. 2010 č. j. 26 C 248/2009-51, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel po Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení peněžité částky jakožto navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 č. j. 22 Co 370/2010-77, jímž byl částečně změněn a převážně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 1. 2010 č. j. 26 C 248/2009-51 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 č. j. 22 Co 370/2010-77 se zrušují.
II. Návrhu stěžovatele na přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se nevyhovuje.
Odůvodnění:
I.
1. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti č. j. 2827/2007-ODSK-ODSK-13 ze dne 22. 1. 2009 byla částečně vyřízena žádost stěžovatele o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci v trestním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Šlo o nepřiměřenou délku řízení v trestní věci proti bývalé manželce stěžovatele-žalobce, v níž byl žalobce poškozeným. Předmětem žádosti byla skutečnost, že uvedené trestní řízení ke dni 22. 1. 2009 stále probíhalo před Okresním soudem v Ústí nad Labem od roku 1994, aniž by bylo vydáno meritorní rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti uznalo nepřiměřenou délku řízení a žalobci poskytlo zadostiučinění ve výši 98 000 Kč.
2. Napadeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele o zaplacení částky 127 000 Kč s příslušenstvím, kterou se domáhal, aby soud uložil Ministerstvu spravedlnosti částku zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení navýšit na celkovou výši 225 000 Kč.
3. Obvodní soud konstatoval zejména následující. V trestním řízení, v němž vystupoval stěžovatel jako poškozený, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť věc nebyla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Šlo o trestní řízení vedené proti stěžovatelově bývalé manželce pro maření výkonu rozhodnutí, kterým byl nařízen jeho styk s nezletilým synem. Samotné konstatování porušení práva shledal obvodní soud za nedostačující. Celková délka řízení přesahovala 14 let. Soud však trestní věc zhodnotil jako skutkově složitou, neboť prováděl obšírně dokazování svědeckými výpověďmi. Stěžovatel prý také přispěl k průtahům řízení, neboť hlavní líčení musela být opakována nebo odročována právě pro jeho chování. Obvodní soud přihlédl též k významu řízení pro stěžovatele, který zhodnotil jako malý, neboť stěžovatel nebyl v řízení v pozici souzeného, ale poškozeného; mohl se domoci svého práva stýkat se s nezletilým synem v řízení o výkon rozhodnutí, a z tohoto pohledu pro něj tedy nebylo trestní řízení významné. Za výchozí základ výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy za průtahy stanovil obvodní soud částku 5 000 Kč za každý rok, o který trvalo řízení déle, než by bylo možno považovat za přiměřené k projednání a rozhodnutí věci; poukázal v této souvislosti i na schodek státního rozpočtu 150 miliard Kč. Tuto základní částku by dle obvodního soudu bylo možno navyšovat či snižovat s přihlédnutím k zákonným kritériím uvedeným v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle intenzity jejich naplnění. Podle názoru obvodního soudu by mělo trestní řízení - s ohledem na svou složitost - trvat nejvýše 5 let, takže doba, o kterou řízení trvalo déle, tj. 10 let, je dobou nepřiměřenou, a za tuto dobu stěžovateli náleží přiměřené zadostiučinění. Celkem by mu tedy příslušela částka 50 000 Kč. Leč pokud jde o složitost řízení, posoudil ji obvodní soud jako vyšší, neboť řízení bylo skutkově složité, a proto by měla být příslušná částka snížena o 30 %. Dále obvodní soud uvedl, že stěžovatel k průtahům přispěl, a proto tuto částku snížil o dalších 20 %; význam trestního řízení byl prý pro stěžovatele nízký, takže snížil celkovou částku o dalších 20 %. Obvodní soud dodal, že celková délka řízení konaného jen před soudem prvního stupně je nepřiměřeně dlouhá, a proto navýšil částku o 20 %. Obvodní soud proto uzavřel, že pokud by byl přiznal stěžovateli v tomto řízení "nějakou" částku za vzniklou nemajetkovou újmu, šlo by o 25 000 Kč; vyplatil-li však vedlejší účastník stěžovateli částku vyšší, než by přiznal obvodní soud, je to pouze na jeho uvážení.
4. Napadeným rozsudkem změnil Městský soud v Praze předchozí rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil Ministerstvu spravedlnosti doplatit žalobci částku 14 500 Kč spolu s úrokem z prodlení; jinak byl uvedený rozsudek v tomto výroku potvrzen.
5. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl městský soud v podstatě následující. Obvodní soud judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nesprávně vyložil. Městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že odpovídající náhradou za jeden rok nepřiměřené délky řízení je částka 15 000 Kč (nikoliv tedy 5 000 Kč) s tím, že poukaz na schodek státního rozpočtu je v tomto směru irelevantní. Podle městského soudu lze v zásadě souhlasit se stěžovatelem, že částka 225 000 Kč je správná a odpovídá tomu, že řízení probíhalo celkem po dobu 16 let (od roku 1994 do roku 2010), a že taková délka řízení je mimo vši pochybnost nepřiměřená. Městský soud však tuto částku zkrátil o 50 %; vzal v úvahu to, že řízení nakonec probíhalo ve dvou stupních, věc byla do určité míry složitá zejména skutkově (s přihlédnutím k tomu, že se nedostavovali ti, co se dostavovat měli) a význam sporu pro stěžovatele není značný. Tu městský soud dodal, že nejde o žádnou z věcí, u které by mělo dojít ke zvýšení náhrady podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a byť s opatrovnickou věcí souvisí, nelze ji za opatrovnickou považovat; z hlediska významu pro žalobce, který v předmětném řízení vystupoval jako poškozený, nelze přehlédnout, že se domohl náhrady škody 1 860,50 Kč za stavu, kdy takových řízení bylo více, jednalo se toliko o zmaření čtyř styků s dítětem a obžalovaná byla odsouzena k minimálnímu trestu 50 hodin obecně prospěšných prací s následným úplným zastavením trestního stíhání. Naproti tomu ponechal městský soud stranou stěžovatelem namítanou spornou otázku, zda i on přispěl k délce řízení, takže nepřičetl stěžovateli - na rozdíl od soudu prvního stupně - v tomto směru ničeho k tíži. Na základě těchto úvah dospěl městský soud k částce přiměřeného zadostiučinění ve výši 112 500 Kč, ze které však vedlejší účastník zaplatil částku 98 000 Kč, takže zbývá k výplatě 14 500 Kč.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit napadené rozsudky obecných soudů a vyslovit, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantujícího právo na spravedlivý proces.
7. V konkrétnostech uvedl zejména následující.
8. Stěžovatel - k názoru obecných soudů, že trestní věc, v níž došlo k průtahům, byla složitá - namítl, že šlo naopak o věc triviální, protože se jednalo o maření styku rodiče s dítětem, kterého se dopustila matka; k tomu dodal, že jiné trestní řízení týkající se téže obžalované pro stejný trestný čin trvalo dva roky, včetně odvolacího řízení. Dále prohlásil, že skutečnost, že se podle odvolacího soudu k jednání soudu v trestní věci "nedostavovali ti, co se dostavovat měli", skutkovou složitost nijak nezvyšuje. K soudu se totiž - dle stěžovatele - nedostavovala především obžalovaná a její obstrukce (spolu s obstrukcemi soudem předvolávaného svědka - manžela její matky) soud dlouhodobě toleroval, aniž by využil "svých opatření" k zajištění jejich přítomnosti. Soud nevyužil ani jeden donucovací prostředek, kterým by mohl přítomnost svědků zajistit. Řada důkazů, na kterých přitom soud trval, se přitom již v tehdejší době jevila jako neúčelná, nehospodárná, neboť provedení těchto důkazů nemohlo přinést žádné nové světlo do posuzovaného případu a v řadě případů šlo o bezúčelné opakování důkazů. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že řízení probíhalo ve dvou stupních, neboť odvolací soud pak řízení jen formálně zastavil pro promlčení na základě změny zákona. Proto - dle stěžovatele - obecné soudy nesprávně snížily výši nemajetkové újmy stěžovatele s poukazem na údajnou složitost věci.
9. Stěžovatel dále namítl nesprávnost úvahy odvolacího soudu, že se již domohl náhrady škody ve výši 1 860,50 Kč, která mu měla být přiznána předmětným trestním rozsudkem (č. l. 39 a násl.). Odvolací soud totiž nevzal v úvahu, že šlo o rozhodnutí nepravomocné a že v důsledku zastavení řízení pro promlčení mu škoda vůbec nahrazena nebyla.
10. Stěžovatel také rozporoval názor obecných soudů, že význam trestní věci nebyl pro něj značný. Poukázal na bezprostřední souvislost předmětného trestního řízení pro maření soudem upraveného styku stěžovatele se synem s řízením o úpravě synovy výchovy. S poukazem na názor tehdejšího vrchního státního zástupce pak stěžovatel argumentoval tím, že pokud by matka dítěte byla včas v předmětném trestním řízení potrestána, pak by již k dalšímu maření výkonu soudního rozhodnutí o styku stěžovatele se synem nedocházelo. V tomto směru je třeba chápat i stanovisko Výboru pro lidská práva OSN ze dne 19. 8. 2002, podle něhož právům stěžovatele účinná ochrana poskytnuta nebyla.
11. Stěžovatel konečně namítl, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva potvrzuje, že při použití kompenzačních prostředků nápravy na vnitrostátní úrovni je důležité, aby o nich bylo rozhodováno s co největším urychlením. Ani toto kritérium - rychlost odškodnění - nebylo dle stěžovatele v předmětné věci naplněno. V této souvislosti uvedl zejména následující skutkové okolnosti. Žádost o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci v trestním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. podal stěžovatel Ministerstvu spravedlnosti dne 8. 10. 2007. Ačkoliv citovaný zákon určuje k vyřízení žádosti o odškodnění lhůtu 6 měsíců, Ministerstvo spravedlnosti nereagovalo. Stěžovatel proto v průběhu druhé poloviny roku 2008 ministerstvo prostřednictvím sjednané mediátorky oslovoval nabídkou řešit jeho věc v mediačním jednání, leč opět bezvýsledně. Byl proto nucen sjednat si k vyřízení věci právní zastoupení advokátem a v jeho přítomnosti dne 13. 1. 2009 osobně navštívil ředitelku odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti Mgr. P. K. Při tomto osobním jednání ředitelka uvedla, že věc nezná; zjistila pouze, že Okresní soud v Ústí nad Labem dosud ministerstvu nedoručil rozsudek vydaný v trestní věci sice již dne 29. 8. 2008, leč stranám řízení rozesílaný teprve v prosinci 2008. Na tomto setkání bylo proto domluveno, že právní zástupce stěžovatele uvedený rozsudek ředitelce odboru odškodňování zašle sám a že se stěžovatel se svým právním zástupcem a ředitelkou odboru odškodňování (a s příslušnou vyřizující úřednicí) znovu poté sejdou a osobně projednají otázku výše odškodnění. Poté stěžovatel se svým právním zástupcem ještě dne 20. 1. 2009 o věci osobně jednal s tehdejším prvním náměstkem ministra spravedlnosti JUDr. V. K., do jehož kompetence odbor odškodňování spadal. První náměstek ministra se při tomto setkání žalobci za průtahy v jeho věci omluvil a přislíbil nápravu. K předem domluvené další schůzce s ředitelkou odboru odškodňování již nedošlo, neboť dne 22. 1. 2009 - tedy po 16 měsících - vydalo ministerstvo stanovisko, kterým bylo stěžovateli přiznáno odškodnění pouze ve výši 98 000 korun. Stěžovatel posléze podal žalobu k soudu, která byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2010 zamítnuta zcela; rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2010 pak bylo stěžovateli zčásti vyhověno. Stěžovatel proto uzavřel, že "odškodňovací proces" v předmětné věci trvá již tři a půl roku, přičemž výplata odvolacím soudem navýšeného odškodnění má také své nedostatky, neboť Ministerstvo spravedlnosti "opomnělo" stěžovateli vyplatit část úroků ve výši 8 872 Kč a učinilo tak až po jeho urgenci.
12. Dále stěžovatel poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž dovozuje mimo jiné názor, že výchozím základem výpočtu je částka 1000-1500 eur za rok trvání řízení, která se zvýší o 2000 eur z důvodu významnosti předmětu řízení pro stěžovatele. V nyní posuzované věci řízení trvalo 16 let, a to v podstatě jen před jedním stupněm, a stěžovatel svým chováním k průtahům nijak nepřispěl. Základní částka přiměného zadostiučinění by tak v analogii se stěžovatelem citovanými rozsudky Evropského soudu pro lidská práva měla být 14 000 až 21 000 eur a tato částka by měla být zvýšena (především s ohledem k významu předmětu řízení pro stěžovatelův osobní a rodinný život) o minimálně 2 000 eur; to odpovídá požadavku stěžovatele na 225 000 Kč.
13. V doplnění ústavní stížnosti odkázal stěžovatel na stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 82/1998 Sb., z něhož dovodil jeho závěr, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se pro určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení. V následném dalším doplnění ústavní stížnosti poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 (N 55/60 SbNU 677). Konkrétně k němu uvedl, že Evropský soud pro lidská práva stanovil hranici nižší částky přiznané na vnitrostátní úrovni, než jakou lze vyvodit z jeho judikatury, pouze jako minimální tak, aby vnitrostátní prostředek nápravy bylo možno považovat za efektivní a stát tím předešel mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení Úmluvy; výše zadostiučinění má odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země. Také tento závěr dle stěžovatele potvrzuje, že jeho požadavek na odškodnění ve výší 225 000 Kč je zcela přiměřený a na dolní hranici použitelného rozpětí.
III.
14. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jen odkázal na své napadené rozhodnutí.
15. Městský soud v Praze ani vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
16. S ohledem na udělený (stěžovatelem, obvodním soudem) či presumovaný (městský soud) souhlas účastníků řízení s postupem podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.
17. Ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud již v nálezu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403) v bodě 16 vyslovil právní názor, dle kterého kritériem, které musí být vzato v úvahu při rozhodování o zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené průtahy v původním řízení, je i délka (rychlost) řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení původním. Toto kritérium dovodil citovaný nález i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou citoval (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella vs. Itálie, bod 95). Ústavní soud k tomu dodává, že ostatně i kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou koncipována jako výčet demonstrativní.
19. Uvedený právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. II. ÚS 862/10 však obecné soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly. Tedy, nezabývaly se kritériem délky (rychlosti) řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v původním řízení, a navíc nezkoumaly, zda i v "odškodňovacím řízení" průtahy existovaly, či nikoli.
20. To platí tím spíše, jestliže stěžovatel již v žalobě před soudem prvního stupně - podobně jak to činí nyní v ústavní stížnosti - popisoval průběh a délku jednání s Ministerstvem spravedlnosti o zadostiučinění za průtahy v předmětném trestním řízení (srov. bod II žaloby založené na str. 1 spisu a násl.). V doplnění žaloby pak stěžovatel uvedl: "... Evropský soud trvá na zásadě, že přitom ani délka projednání požadavku a úhrada odškodnění na vnitrostátní úrovni nesmí být sama o sobě nepřiměřeně dlouhá. Ani tato zásada ovšem nebyla naplněna, když žádost žalobce o odškodnění byla vyřizována více než rok (15 měsíců), ministerstvo přitom nereagovalo na žalobcovy vstřícné nabídky věc projednat přímo s ním nebo prostřednictvím mediátorky a odškodnění "vyřídilo" (nikoliv uspokojivě) až po osobní návštěvě ředitelky odboru odškodňování žalobcem a jeho právním zástupcem a zásahu prvního náměstka ministra spravedlnosti. A také samotná výplata odškodného žalobci trvala jeden měsíc od přiznání nároku a došlo k ní až dne 19. 2. 2009." (srov. č. l. 10). I u ústního jednání dne 7. 1. 2010 před Obvodním soudem pro Prahu 2 poukazoval stěžovatel na význam kritéria délky (rychlosti) řízení a podobně jako v ústavní stížnosti argumentoval, proč lze shledat průtahy i na straně Ministerstva spravedlnosti v tzv. odškodňovacím řízení (srov. č. l. 48). Obdobně stěžovatel argumentoval i v odvolání (č. l. 60).
21. Vzdor těmto výrazným aktivitám stěžovatele se obecné soudy - jak již bylo uvedeno - nezabývaly kritériem délky (rychlosti) řízení o zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v původním řízení a nezkoumaly, zda v něm průtahy neexistovaly. Sám stěžovatel dokonce u jednání před odvolacím soudem dne 21. 10. 2010 poukázal na shora citovaný nález Ústavního soudu (který identifikoval jako "nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 5. 2010" - srov. č. l. 70), takže ten musel být a měl být odvolacímu soudu znám.
V.
22. Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou prostá libovůle, neboť neaplikovala relevantní kritérium v podobě délky (rychlosti) řízení o zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v původním řízení (a to přesto, že na nutnost aplikace tohoto kritéria i stěžovatel opakovaně upozorňoval a sám ze své iniciativy toto kritérium skutkovými okolnostmi argumentačně podepřel).
23. Napadená rozhodnutí jsou proto - s ohledem na ústavněprávní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) - zásahem do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny. Jsou rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo na spravedlivý proces, za jehož součást je třeba považovat i nutnost zabývat se všemi relevantními kritérii v rámci aplikace té které právní normy; v tomto směru je nezbytné soudní rozhodnutí i dostatečně odůvodnit.
24. Ostatními námitkami stěžovatele se již Ústavní soud nezabýval, neboť shora uvedená argumentace nutně vede sama o sobě ke zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel má možnost tyto námitky vznést znovu před obecnými soudy, které se jimi budou muset náležitě zabývat a argumentačně přesvědčivě se s nimi ve svých následných rozhodnutích vypořádat. S odkazem na citovaný nález sp. zn. II. ÚS 862/10 (bod 16) Ústavní soud dodává, že obecné soudy se budou muset v následujícím řízení řídit právním názorem Ústavního soudu, který vyslovil: "Při novém rozhodování by měl soud vzít v úvahu i délku řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za průtahy v původním řízení, neboť jinak, v souladu s judikaturou ESLP, by žalobu nebylo možno považovat za efektivní prostředek nápravy, když samo řízení o ní trvalo 2/3 doby původního, průtahy zatíženého řízení; v úvahu bude třeba vzít i dobu potřebnou k provedení řízení o ústavní stížnosti. I k této otázce se v citovaném rozsudku vyjadřuje ESLP, když uvádí, že "[d]okonce připadá v úvahu, aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy, a v důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto dodatečné prodlení" (bod 96) ...".
25. Návrhu stěžovatele na uložení povinnosti uhradit mu náklady řízení Ústavní soud nevyhověl. To již proto, že platí zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem si každý účastník hradí sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); výjimky z tohoto pravidla je nutno aplikovat restriktivně. Ostatně, sám stěžovatel se omezil jen na neurčité, a tím i nepřesvědčivé zdůvodnění svého požadavku na náhradu nákladů řízení, neboť uvedl toliko: "S ohledem na charakter stížnosti a sociální postavení stěžovatele se stěžovateli přiznává náhrada nákladů za řízení před Ústavním soudem." (srov. str. 10 ústavní stížnosti). Koneckonců, stěžovatel ani nenavrhl, komu by měla být uložena povinnost hradit mu náklady řízení, tedy zda účastníkům řízení či vedlejšímu účastníku.