ECLI:CZ:US:2011:1.US.573.11.1
sp. zn. I. ÚS 573/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2010, čj. 13 Co 566/2010 - 319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení a tvrdí, že jeho vydáním došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o usnesení, kterým Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, změnil předběžné opatření vydané Okresním soudem v Bruntále a nařídil předběžné opatření, podle kterého je stěžovatel oprávněn se stýkat se svou nezletilou dcerou každý týden v sobotu od 9.00 do 17.00 hodin.
Podle stěžovatele se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, usnesení je nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Jedná se o změnu usnesení soudu prvního stupně na základě nového hodnocení. V situaci, kdy proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustný žádný opravný prostředek, byla stěžovateli znemožněna možnost obrany a došlo k porušení zásady dvouinstačnosti.
Po přezkoumání stěžovatelem napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přestože v ústavní stížnosti argumentuje porušením základního práva na spravedlivý proces, podstatou ústavní stížnosti je jeho polemika se závěry odvolacího soudu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Sama skutečnost, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustný další opravný prostředek, neznamená, že roli další přezkumné instance nahrazuje Ústavní soud.
Ústavní soud může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen v případě, že současně shledá porušení základního práva či svobody. Na základě argumentů stěžovatele Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení a zjistil, že tvrzení stěžovatele o nedostatku odůvodnění usnesení odvolacího soudu není pravdivé. Odvolací soud v tomto usnesení, na základě zjištěného skutkového stavu, vyvodil právní závěry, které náležitě a srozumitelně odůvodnil. Přihlédl přitom ke konkrétním skutečnostem a vývoji úpravy styku stěžovatele s nezletilou dcerou. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry odvolacího soudu o konkrétních detailech dané úpravy. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu