ECLI:CZ:US:2011:1.US.619.11.1
sp. zn. I. ÚS 619/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze, Italská 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 2 VSPH 1193/2010-P5-8, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2011, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. MSPH 99 INS 3377/2009-P5-2, byla odmítnuta jako podaná po lhůtě k podání přihlášek přihláška insolvenčního věřitele Citibank Europe plc, Dublin, Irsko (dále také jen "vedlejší účastník") a účast tohoto insolvenčního věřitele v insolvenčním řízení byla ukončena. Vedlejší účastník podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze odvolání, ve kterém namítal, že nemohl stěžovatele vyhledat v insolvenčním rejstříku podle rodného čísla, neboť tento údaj nebyl v rozporu s §420 zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") v insolvenčním rejstříku zveřejněn. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze odvolání vyhověl a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že přihláška vedlejšího účastníka se neodmítá a jeho účast v insolvenčním řízení se neukončuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a zejména Ministerstva spravedlnosti ČR jako kontrolního orgánu, kteří toto vedlejším účastníkem tvrzené pochybení nejen nezjistily, ale ani neodstranily až do doby, kdy na toto pochybení poukázal vedlejší účastník. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §83 insolvenčního zákona, které stanoví, že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné. Přijetí přihlášky vedlejšího účastníka, které má přímý vliv na změnu již rok pravomocného usnesení o schválení splátkového kalendáře, je tak prolomením právní jistoty všech účastníků insolvenčního řízení, a to zejména dlužníka, který má možnost po dobu pěti let splatit zákonem stanovenou část svých dluhů, jejichž výše se zkoumá z podaných přihlášek. Stěžovatel je přesvědčen, že byl postupem soudu zkrácen na svých právech, když po roce splácení, tedy po pětině doby, kdy má právo se tzv. oddlužit, byla zvýšena cílová částka oddlužení, a to o poměrně značnou částku. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud stát pochybil a způsobil svým nesprávným postupem to, že vedlejší účastník zmeškal podání přihlášky, pak nemůže své pochybení řešit k tíži stěžovatele a ostatních věřitelů. Stěžovatel se domnívá, že v tomto případě měl soud přihlášku vedlejšího účastníka odmítnout a odkázat ho na řízení ve věci náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými ve vyjádření k odvolání, kdy stěžovatel vytýkal vedlejšímu účastníkovi nedůsledné jednání při správě svých pohledávek a soud v této souvislosti vůbec nezkoumal míru zavinění samotného vedlejšího účastníka, který měl dle stěžovatele vyhledávat své dlužníky nikoli pouze podle rodného čísla. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že podle §422 odst. 1 může na žádost fyzické osoby insolvenční soud rozhodnout, že některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Z další dikce tohoto ustanovení je dle stěžovatele zřejmé, že takovým údajem může být i rodné číslo dlužníka, neboť údaji, které v takovém případě soud v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy, jsou pouze jméno a příjmení. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že je třeba i zkoumat, zda formální pochybení soudu bylo natolik závažné, že bylo způsobilé přivodit takovýto následek, a tedy zkoumat také míru zavinění samotného věřitele, což Vrchní soud v Praze neučinil.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 99/ INS 3377/2009 přístupného na https://isir.justice.cz/isir/common/index.do je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 99/ INS 3377/2009, Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. MSPH 99 INS 3377/2009-A-29, byl zjištěn úpadek dlužníka (stěžovatele) a věřitelé dlužníka, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, byli vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 26. 11. 2009 ve 12.41 hod, lhůta k podání přihlášek uplynula dne 29. 12. 2009.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vyložil, že koncepce insolvenčního zákona je založena na informovanosti účastníků a dalších osob o průběhu insolvenčního řízení prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Podmínky služby provozované v rámci informačního systému veřejné správy vycházejí z údajů, které se povinně zapisují do insolvenčního rejstříku, jmenovitě do seznamu dlužníků (ust. §420 insolvenčního zákona). Je-li dlužník fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození; jde-li o fyzickou osobu, která má podle zvláštního právního předpisu sídlo, zapíše se do seznamu dlužníků i její sídlo; je-li dlužník podnikatelem, zapisuje se též dodatek odlišující jeho firmu, používá-li jej při svém podnikání, a identifikační číslo. Jinými slovy, insolvenční soud je povinen zapsat do seznamu dlužníků veškeré údaje, jež se v něm zveřejňují podle ust. §420 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do 7 dnů po tomto okamžiku (ust. §420 odst. 4 insolvenčního zákona), i když se z obsahu insolvenčního návrhu nepodávají; v takovém případě je insolvenční soud vyhledá v příslušných informačních registrech. Věřitelé, kteří zpracovávají data svých klientů v automatizovaných systémech, tak mohou porovnáváním údajů ve svých klientských databázích s údaji v systému ISIR pravidelně zjišťovat, zda ohledně klienta bylo zahájeno insolvenční řízení, a posléze sledovat jeho průběh. Z insolvenčního rejstříku však odvolací soud zjistil, že tyto údaje zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku až dne 2.12.2010 ve 13 hod. 45 min. Přestože lhůta pro podání přihlášek měla v daném případě skončit dne 28.12.2009, je z těchto zjištění zřejmé, že do uplynutí této lhůty (resp. až do 2.12.2010) nebylo možné vyhledat dlužníka podle jeho identifikačního čísla porovnáním klientské databáze odvolatele s údaji v systému ISIR. Protože odvolatel nemá v dané věci postavení osoby, jíž se doručuje zvlášť, je zcela odkázán na informace zveřejněné v insolvenčním rejstříku. Pak ovšem platí, že mu lhůta k podání přihlášky pohledávky počne běžet jedině za předpokladu, že by informace o dlužníkovi byla v systému ISIR řádně zveřejněna tak, aby mohla být odvolatelem zjištěna prostřednictvím automatického vyhledávání, jež je - jak vysvětleno výše - ve smyslu ust. §420 odst. 1 insolvenčního zákona součástí informačního systému spravovaného ministerstvem spravedlnosti. To se však stalo až dne 2.12.2010 a lhůta stanovená k přihlašování pohledávek v rozhodnutí o úpadku v důsledku tohoto pochybení insolvenčního soudu počala odvolateli běžet ode dne následujícího po zveřejnění.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Vrchního soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí a příslušného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení insolvenčního zákona byly provedeny Vrchním soudem v Praze v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Vrchního soudu v Praze nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
V dané věci stěžovatel staví ústavní stížnost na skutečnosti, respektive na svém přesvědčení, že bylo pochybením vedlejšího účastníka, že včas nepodal přihlášku do insolvenčního řízení, když i přes absenci rodného čísla stěžovatele v insolvenčním rejstříku mohl být stěžovatel coby dlužník vyhledán v tomto registru podle ostatních zveřejněných údajů. Tuto úvahu nebral odvolací soud při svém rozhodování v úvahu a tím zkrátil stěžovatele na jeho právech, neboť došlo po roce splácení, tedy po pětině doby, kdy má právo se tzv. oddlužit, ke zvýšení cílové částky oddlužení.
Tato argumentace stěžovatele nepřesvědčila Ústavní soud o tom, že by skutečně došlo k porušení principu právní jistoty a tím také ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud vzal především v úvahu, že odvolací soud svým rozhodnutím chránil práva vedlejšího účastníka coby věřitele, který měl nepochybně právo na to, aby mohl uplatnit svou pohledávku v insolvenčním řízení za zákonem stanovených podmínek. Pokud odvolací soud konstatoval, že takové podmínky byly pochybením insolvenčního soudu porušeny a proto lhůta pro podání přihlášek počala běžet až okamžikem, kdy "informace o dlužníkovi byla v systému ISIR řádně zveřejněna tak, aby mohla být odvolatelem zjištěna prostřednictvím automatického vyhledávání", nelze tomuto závěru z pozice ústavnosti ničeho vytknout. Stěžovatelovy námitky o tom, jak měl či mohl vedlejší účastník postupovat i přes absenci zákonem stanovených údajů v registru dlužníků je pak v této souvislosti nutno považovat za spekulativní a nic neměnící na výše uvedeném závěru Vrchního soudu Praze.
Jinak řečeno, v dané věci stojí oproti sobě dva nároky, a to právo věřitele na přihlášení své pohledávky do insolvenčního řízení za zákonem stanovených podmínek a právo stěžovatele na zachování principu právní jistoty. Primárně je třeba vzít do úvahy, že se jedná o spor v rámci insolvečního řízení, jehož základním účelem je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku, a uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka. Jednotlivcům jsou v takovém řízení garantována práva a svobody, přičemž k jejich účinné ochraně a vymáhání je stát povinen stanovit efektivní prostředky. Primárně je tedy věřitel oprávněn domáhat se ochrany svých práv a svobod jako takových a nemůže být povinen spokojit se pouze až s následným odškodněním za porušení svých práv a svobod na základě realizace práva na náhradu škody, jak navrhuje stěžovatel, to by odporovalo smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, dostupném na http://nalus.usoud.cz, v insolvenčním řízení je nepochybně zájmem účastníků (tedy i věřitele) dosažení spravedlivé ochrany jejich práv a oprávněných zájmů (srov. §1 o.s.ř.). Právo účastníka je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu (mj.) insolvenčního řízení, kterým je poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, nacházející svůj výraz v požadavku, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [srov. ostatně základní zásadu insolvenčního řízení výslovně zakotvenou v §5 písm. a) insolvenčního zákona]. Tento zájem nemůže být odklizen náhradou škody, neboť prioritní je zde vůbec zamezení stavu, kdy některý z účastníků bude nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, aby nebyla nutná kompenzace ... Orgán veřejné moci musí vykládat právní předpisy tak, aby tento neracionální a především nespravedlivý stav eliminoval. Smyslem insolvenčního řízení - jako každého civilního procesu - je dosažení spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. §1 o.s.ř.).
Výše uvedené lze aplikovat i na nyní projednávanou věc, a lze tak konstatovat, že Vrchní soud v Praze nepochybil, když zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla přihláška pohledávky vedlejšího účastníka odmítnuta. Umožněním vedlejšímu účastníkovi účastnit se se svou přihlášenou pohledávkou předmětného insolvenčního řízení naopak odvolací soud poskytl vedlejšímu účastníkovi efektivní ochranu jeho zákonem zaručených práv, aniž by tím zasáhl do ústavně zakotvených práv stěžovatele takovým způsobem, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu spočívající v zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel spatřuje dotčení svých práv ve skutečnosti, že až po roce splácení byla zvýšena cílová částka oddlužení, je nutno uvést, že se jedná o zvýšení o částku, která byla přihlášena vedlejším účastníkem jako pohledávka za dlužníkem, stěžovatel se tedy nemůže dožadovat zproštění odpovědnosti za takový dluh z důvodu, že insolvenční soud formálně pochybil při zápisu údajů do insolvenčního rejstříku. Nic však nebrání stěžovateli, pokud se domnívá, že mu byla způsobena pochybením Městského soudu v Praze či Ministerstva spravedlnosti ČR jako kontrolního orgánu škoda, obrátit se na příslušný soud s nárokem na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
Ivana Janů,v.r.
předsedkyně senátu