ECLI:CZ:US:2011:1.US.629.11.1
sp. zn. I. ÚS 629/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) věci ústavní stížnosti stěžovatele: MERKUR KEY, a. s., se sídlem Praha 3, Havlíčkovo nám. 189/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Praha 4, Nad Zátiším 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, čj. 6 Ca 290/2007 - 76, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, čj. 2 Afs 43/2010 - 118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, protože mu v řízení před správními orgány i soudy nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti konkretizoval svůj případ, který začal tím, že rozhodnutím Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel (dále jen "GŘC"), ze dne 22. 5. 2001, mu bylo uděleno povolení, aby byl paušálním ručitelem za celní dluh při jiných operacích než režim tranzit, které se podle ustanovení čl. II. bod 4 novely celního zákona č. 13/1993 Sb., s účinností od 1. 7. 2002, změnilo na povolení zajišťovat celní dluh individuální zárukou s použitím záručního dokladu. Dne 27. 3. 2007 mu bylo doručeno oznámení GŘC o zahájení správního řízení podle §46 odst. 1 správního řádu, jehož předmětem bude odejmutí výše uvedeného povolení. K tomu pak došlo rozhodnutím GŘC ze dne 18. 5. 2007, čj. 2007/1557/B, které bylo odůvodněno tím, že celní správa eviduje za stěžovatelem, jako ručitelem, nedoplatek ve výši 5,318.846,- Kč a dále tím, že z důvodu špatné finanční situace stěžovatel nesplňuje podmínky, na jejichž základě mu bylo předmětné povolení uděleno.
Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, kterému Ministerstvo financí nevyhovělo rozhodnutím ze dne 27. 8. 2007, čj. 25/63 801/2007 - 253. Na základě žaloby stěžovatele Městský soud v Praze přezkoumal shora označené rozhodnutí Ministerstva financí ČR a rozhodl, že jeho žaloba důvodná nebyla. Stěžovatel neuspěl ani v řízení o kasační stížnosti, podané k Nejvyššímu správnímu soudu, který jeho kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, čj. 2 Afs 43/2010 - 118.
Podle stěžovatele došlo postupem GŘC i Ministerstva financí ČR k zásadnímu porušení jeho procesních práv. Na podporu svého tvrzení poukázal na ta ustanovení správního řádu, která upravují problematiku důkazů, a jejich provádění, podle kterých údajně nebylo postupováno. V ústavní stížnosti reprodukoval značnou část obsahu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vyjádřil zásadní nesouhlas s jeho názorem, že stěžovateli nebyla jeho procesní práva upřena. Podle stěžovatele tak Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud flagrantním způsobem porušily jeho základní právo na soudní ochranu, neboť jejich interpretace právních předpisů je natolik extrémní, že vybočuje z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod
Z obsahu předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2010, čj. 6 Ca 290/2007 - 76, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 27. 8. 2007, čj. 25/63 801/2007 - 253, protože dospěl k závěru, že k odejmutí povolení stěžovateli být paušálním ručitelem za celní dluh při jiných operacích než režim tranzit, došlo ze dvou zásadních důvodů. Prvním byla existence vysokého celního dluhu stěžovatele, jehož zaplacení na něm požadoval Celní úřad v Plzni. Stěžovatel jako ručitel totiž neuhradil v zákonné lhůtě splatný celní dluh přenesený na něj z titulu ručení, takže neplnil své povinnosti ručitele. Dalším důvodem byla finanční analýza, provedená u stěžovatele, která prokázala, že byl hodnocen jako společnost finančně nestabilní. Městský soud se vypořádal se všemi dalšími argumenty stěžovatele v žalobě a odmítl jeho námitky procesního charakteru. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Při posuzování splnění podmínek pro její meritorní projednání uvedl, že soudní řád správní brání tomu, aby byly v řízení o kasační stížnosti projednávány právní nebo skutkové novoty (§104 SŘS), které mohly být uplatněny v řízení před městským soudem. Ty však stěžovatelem uplatněny nebyly. Kasační námitky meritorně projednatelné se v podstatě soustřeďují do výhrad ke způsobu, jakým bylo vedeno správní řízení, zejména pak dokazování. Argumentace stěžovatele je založena na zdůrazňování procesních deficitů bez toho, že by prokázal, jak se konkrétně projevily v jeho právní sféře. Nejvyšší správní soud shrnul, že skupina kasačních námitek proti způsobu, jakým byly hodnoceny okolnosti aplikace §36 odst. 3 správního řádu v dané věci, není důvodná. Vzhledem k uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem správních orgánů i obecných soudů, zejména Nejvyššího správního soudu, nesouhlasí s jeho interpretací právní úpravy správního řízení, prosazuje svůj vlastní právní názor a na základě toho pak konstruuje porušení svého práva na soudní ochranu.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
V předmětné věci proto Ústavní soud zkoumal, zda výklad právních norem podaný v napadeném rozhodnutí Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem není interpretačním excesem, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele jako účastníka řízení. S ohledem na zásady vyjádřené v článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy, Ústavní soud zejména zkoumal, zda Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí neaproboval nepřijatelnou míru mimo procesního uvážení správního orgánu. Pokud jde o záruky spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud zejména posuzoval, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování. Poté dospěl k závěru, že na všechny uvedené otázky lze odpovědět jen negativně.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se ve správním řízení náležitě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Výklad o zákonnosti procesního postupu správních orgánů i Městského soudu v Praze, provedený Nejvyšším správním soudem, je zevrubný a výstižný. Ústavní soud jej považuje za zcela ústavně konformní, proto zcela odkazuje na argumenty Nejvyšším správním soudem zde vyložené.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu