ECLI:CZ:US:2011:1.US.699.11.1
sp. zn. I. ÚS 699/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, V Jirchářích 148/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010, čj. 26 Cdo 227/2010 - 309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení, jímž bylo údajně porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se o usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2009, čj. 12 Co 61/2009 - 276, vydané v řízení o žalobě stěžovatele na určení neplatnosti dohody o dočasném užívání pozemku, ve kterém neuspěl.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Teplicích (dále "okresní soud") žalobu na určení, že dohoda o dočasném užívání pozemku, uzavřená dne 9. července 1990 mezi tehdejším Městským bytovým družstvem Teplice, s. p., a J. Š. a O. Š., je neplatná. Rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 4. 2001, čj. 11 C 284/98 - 60, byla žaloba zamítnuta. Poté, co věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, okresní soud nejprve usnesením ze dne 25. 11. 2008 nepřipustil změnu žaloby navrhovanou stěžovatelem a v pořadí svým třetím rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, čj. 11 C 284/98 - 250, jeho žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele jej odvolací soud potvrdil rozsudkem ze dne 26. 6. 2009, čj. 12 Co 61/2009 - 276. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud (dále "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 9. 12. 2010, čj. 26 Cdo 227/2010 - 309.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Po přezkoumání argumentů stěžovatele a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy nevyhověly jeho žalobě v důsledku nesprávného posouzení jeho naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dohody o dočasném užívání pozemku z roku 1990, jejímž účastníkem nebyl. Podstatou argumentů stěžovatele je jeho polemika s jejich jednotlivými právními závěry, aniž by ji doplnil argumentací, která by jeho věc jakkoli "posunula" do ústavněprávní roviny.
Tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces není důvodné, protože Ústavní soud zjistil, že obecné soudy jeho věc po právní stránce zhodnotily zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"). Nelze abstrahovat od skutečnosti, že jeho věc prošla kompletně dvakrát soustavou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, takže nelze dovodit, že by mu právo na spravedlivé občanské soudní řízení bylo upřeno. Stěžovatel také využil možnosti uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva a samotná skutečnost, že řízení skončilo způsobem, se kterým se neztotožňuje, odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ačkoliv stěžovatel dovozoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, dovolací soud uzavřel, že se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva. Není tak splněna podmínka existence otázky zásadního významu, a proto jeho přípustnost neshledal. Ani tento závěr tedy nijak nezasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí je tedy logické, přesvědčivé, jasné a z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu