ECLI:CZ:US:2011:1.US.714.11.1
sp. zn. I. ÚS 714/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2010, čj. 6 To 477/2010 - 231, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2010, čj. 5 T 59/2009 - 170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, protože skutkové a právní závěry obecných soudů obou stupňů považuje za jsoucí v extrémním rozporu s principy právní logiky a s důkazní situací. Tím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Za to byl, podle §201 trestního zákona za použití §53 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a §54 odst. 1 trestního zákona, odsouzen k peněžitému trestu v výši 18.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 trestního zákona byl stanoven, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Uvedeného skutku se dopustil tím, že dne 28. 2. 2009, po vědomém požití alkoholických nápojů, bez vážného důvodu, řídil motorové vozidlo, přestože se nacházel ve středním stupni opilosti a byl ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat motorové vozidlo (v dechu měl naměřeno nejméně 1,8 promile alkoholu).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle §258 odst. 1 trestního řádu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 trestního řádu. Změny doznala pouze skutková věta, v ostatním zůstal výrok o vině a trestu stejný jako v rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou je jen opakovaná polemika stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud nezjistil v rozhodnutí obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Odvolací soud reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které znovu předložil v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele o tom, že skutkové a právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s principy právní logiky a důkazní situací, není ničím podloženo. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a nemá význam znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu