ECLI:CZ:US:2011:1.US.774.11.1
sp. zn. I. ÚS 774/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Rogerem C. Cunninghamem, LL.M., advokátem, se sídlem Korunní 101, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2010, č. j. 36 Co 99/2010-145, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2010, č. j. 22 C 235/2008-79, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení. Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně"). Soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením tak, že zamítl žádost stěžovatelky o přiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva každého chránit svá práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Tato práva jsou garantována čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž vystupovala jako žalovaná.
Stěžovatelka uvádí, že dne 30. 6. 2010 podala ve věci žaloby o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 000 000,- Kč, která byla podána žalující společností Alexander Ilmer, s. r. o., IČ 26135337, se sídlem Plovdivská 3426/9, Praha 4, návrh na osvobození od soudních poplatků. Důvodem pro podání tohoto návrhu měla být špatná finanční situace stěžovatelky a její neschopnost vzhledem k finančním a životním problémům soudní poplatek zaplatit. Stejně tak stěžovatelka vzhledem k předběžnému opatření nemůže prodat svou nemovitost či získat úvěr.
Soud prvního stupně návrhu stěžovatelky nevyhověl. V odůvodnění měl uvést, že stěžovatelka nedostatečně doložila své příjmy a že toto opomenutí jde k její tíži. Usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno také soudem odvolacím.
Stěžovatelka dále uvádí, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 je proti ní vedeno další řízení ve věci sp. zn. 21 C 132/2000, které trvá již deset let. Sporná částka v tomto řízení činí 1 090 938,- Kč. Stejně tak stěžovatelka uvádí, že po smrti manžela musela odmítnout dědictví kvůli vysokým dluhům, kterými bylo dědictví zatíženo.
Dle stěžovatelky tak postupem obecných soudů, resp. nepřiznáním osvobození od soudních poplatků, bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Soudy svým přístupem ke skutkovému stavu a nezohledněním skutečné finanční situace stěžovatelky způsobily, že stěžovatelka se nemůže u soudu domáhat svého práva. Stěžovatelka navíc uvádí, že ačkoliv se její majetek na první pohled může jevit jako nadstandardní, z krátkodobého hlediska, zejména ve vazbě na předběžné opatření k nemovitosti, je zřejmé, že se potýká s finančními problémy.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených usnesení obecných soudů a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka poté, co byla odvolacím soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 80 000,- Kč, se domáhala osvobození od soudních poplatků. V návrhu na osvobození od soudních poplatků uvedla, že se ocitla ve svízelné finanční situaci. Dle svých tvrzení je důchodkyní pobírající pouze minimální dávky ve výši 1 190,- Kč měsíčně. Stejně tak je dle svých tvrzení majitelkou hodnotné nemovitosti, avšak zhruba již dva roky s ní nemůže jakkoliv disponovat. V rozhodné době stěžovatelka dále pečovala o svého nemocného manžela a podílela se na úhradě výdajů za léky.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 8. 2010, č. j. 22 C 235/2008-79, bylo rozhodnuto tak, že žádost stěžovatelky o přiznání osvobození od soudních poplatků se zamítá. Soud prvního stupně zjistil, že manžel stěžovatelky v rozhodné době pobíral důchod ve výši 1 228 EUR. V odůvodnění uvádí, že částka ve výši 1 190,- Kč nebyla stěžovatelkou doložena. Soudu pak nebylo jasné, jak z takové nízké částky hluboko pod hranicí životního minima může stěžovatelka uspokojovat své základní životní potřeby, resp. proč pobírá tak nízký důchod. Stejně tak soud prvního stupně nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že nemůže se svou nemovitostí jakkoliv disponovat. Usnesením o nařízení předběžného opatření je jí zakázáno nemovitost zcizit, jinému využití tedy předběžné opatření nebrání. Co se týče zadlužení stěžovatelky, soud prvního stupně uvádí, že jak v případě částky 2 000 000,- Kč, tak i v případě částky 1 098 000,- Kč se jedná o částky, které jsou zatím uplatňovány v soudním řízení a není tedy zřejmé, zda je bude muset stěžovatelka platit, či nikoliv. Co se týče argumentů stěžovatelky, že pečuje o svého manžela a že ze svých příjmů se podílí na úhradě jeho léků, soud prvního stupně uvádí, že při příjmu manžela stěžovatelky ve výši 1 228 EUR mu musí částka na živobytí i nákup léků postačovat.
Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala odvolání. V něm uvedla, že soud prvního stupně při rozhodování nezohlednil příjem stěžovatelky z pronájmu, který měl činit 32 130,- Kč měsíčně. Celkový příjem stěžovatelky měl tedy činit 33 320,- Kč. Ač se dle stěžovatelky může na první pohled jevit, že se jedná o vysokou částku, po odečtení všech jejích výdajů jí zůstávají pouze dluhy. Stěžovatelka tak trvala na závěru o své nemajetnosti. Navíc stěžovatelce zemřel manžel, a proto je její celková situace ještě těžší, a to i z hlediska finančního, zejména s ohledem na náklady pohřbu. Z důvodu velkého psychického vypětí se rovněž zhoršil její zdravotní stav, což by mohlo v případě, že se jí nepodaří získat prostředky na zaplacení soudního poplatku (a s nastoupením následků s tím souvisejících), být pro její psychický, fyzický a zdravotní stav velmi škodlivé.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2010, č. j. 36 Co 99/2010-145, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvádí, že neshledal žádné důvody, které by mohly vést k osvobození od soudních poplatků. Dle jeho názoru se jedná o účastníka, jehož příjem přesahuje částku 30 000,- Kč měsíčně a který vlastní dům v centru Prahy, jehož hodnota činí několik milionů Kč. Navíc je sporné řízení vedeno o vrácení částky, která byla stěžovatelce vyplacena.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Soud prvního stupně v rozhodnutí přesně uvádí, proč rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků. Stejně tak nepochybil ani soud odvolací. Z postupu obou obecných soudů je jednoznačně zřejmé, že se podrobně zabývaly finanční situací stěžovatelky. Jejich rozhodnutí tak nejsou ani výsledkem libovůle, ani výsledkem svévolného rozhodování.
K argumentům stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že přiznání osvobození od soudních poplatků přichází v úvahu ve výjimečných případech. Samotná problematika nákladů soudního řízení navíc většinou nedosahuje ústavních rozměrů. V souzené věci je zřejmé, že stěžovatelka disponuje výše uvedeným příjmem přesahujícím částku 30 000,- Kč a vlastní velmi hodnotnou nemovitost, se kterou může disponovat, vyjma jejího zcizení. Co se týče zadlužení, Ústavní soud se přiklání k závěru obecných soudů, že se jedná o pohledávky sporné, u nichž zatím není jednoznačné, zda je stěžovatelka bude muset platit, či nikoliv. U částky 2 000 000,- Kč, která je také předmětem sporu, pro který stěžovatelka navrhovala osvobození od soudních poplatků, je navíc zřejmé, že tato částka již byla stěžovatelce vyplacena a dle žalobkyně se jedná o bezdůvodné obohacení.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelčina přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu