ECLI:CZ:US:2011:1.US.811.11.1
sp. zn. I. ÚS 811/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: HUPPS, a. s., se sídlem Jičín, Jungmannova 1132, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010, čj. 2 Cmo 159/2010 - 103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2010, čj. 43 Cm 154/2008 - 80, o odmítnutí odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2009, čj. 43 Cm 29/2008 - 63, pro opožděnost.
Se zmíněným výsledkem odvolacího řízení stěžovatel nesouhlasil a podal ústavní stížnost, ve které uvedl důvody, pro které považuje své odvolání za včas podané. Označené usnesení Vrchního soudu v Praze nesplňuje, podle stěžovatele, požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bylo vyžádáno vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení. V něm zmíněný soud částečně přisvědčil námitce stěžovatele, že v odůvodnění došlo ke zkratkovitosti, pokud bylo, s odkazem na ustanovení §49 odst. 1 OSŘ, v platném znění, uvedeno, že došlo k uložení zásilky, kterou se nepodařilo doručit stěžovateli do vlastních rukou, ačkoliv tento postup upravuje §47 odst. 4 OSŘ. K uvedené nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí došlo patrně při přenosu rozhodnutí soudcem do kanceláře a dalším přenosem do elektronické podoby.
Vyjádření bylo doručeno zástupci stěžovateli k eventuální replice, ta však nedošla.
Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel podal odvolání po uplynutí patnáctidenní lhůty pro jeho podání. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen podle §49 odst. 4 OSŘ uložením, poté co se ho nepodařilo doručit stěžovateli do vlastních rukou. Jelikož stěžovatel nesdělil, na jakou adresu mu mají být písemnosti doručovány, soud mu opakovaně doručoval na adresu sídla zapsanou v obchodním rejstříku. Stěžovatel sice dopisem ze dne 21. 8. 2009 soudu sdělil, že probíhá změna jeho sídla, novou adresu však neuvedl a jako adresu pro doručování uvedl adresu svého dosavadního sídla, zapsanou v obchodním rejstříku. Soud proto správně doručoval na tuto adresu a při jejím nevyzvednutí byla zásilka uložena. Protože šlo o zásilku do vlastních rukou, uloženou po dobu 10 dnů, je dnem doručení podle §49 odst. 4 OSŘ, 9. červen 2009. Pokud bylo odvolání podáno dne 24. 8. 2009, bylo tak učiněno opožděně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně včasnosti jím podaného odvolání. Své argumenty uplatnil ve shodném smyslu a rozsahu, jako již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud jen do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkumu ústavnosti zmíněného řízení nelze než konstatovat, že soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Odvolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. V daném řízení tedy nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud odvolací soud pochybil v odůvodnění nesprávnou citací zákonného ustanovení, jedná se pouze o nepřesnost, která neznamená protiústavnost. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Lze jen dodat, že po celou dobu řízení před obecnými soudy stěžovatel neuvedl žádnou novou adresu pro doručování, resp. novou adresu svého sídla, sám tedy nesplnil svoji zákonnou povinnost. Není zřejmé, proč si takto počínal, zvláště když si byl vědom, že v probíhajícím soudním řízení se dá očekávat doručování písemností od soudu. Navíc i v ústavní stížnosti je jako sídlo stěžovatele uvedena tatáž stará adresa, na které se podle svého tvrzení nezdržuje. Vzhledem k těmto skutečnostem nutno podotknout, že stěžovatel si své problémy zavinil zcela sám svým neodpovědným a liknavým přístupem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu