ECLI:CZ:US:2011:1.US.813.11.1
sp. zn. I. ÚS 813/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2010, č. j. 83 C 391/2001-360, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2011, č. j. 51 Co 333/2010-407, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se žalobou vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 85.835,80 Kč. Uvedená částka dle stěžovatelky představovala přeplatek na nájemném a službách za období od roku 1996 do roku 1999, které žalovanému zaplatila na podkladě absolutně neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2006, č. j. 83 C 391/2001-172, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená nájemní smlouva je absolutně neplatná a smluvní strany jsou povinny vydat si vzájemná plnění. Tvrzený nárok stěžovatelky, který je nárokem z bezdůvodného obohacení, je však promlčen.
Krajský soud Ostravě rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 51 Co 275/2008-294, rozsudek okresního soud v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 23.400,- Kč spolu s 12% úrokem z prodlení ročně potvrdil. Dále vyslovil, že se rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ohledně částky 62.435,80,- Kč spolu s přísl. zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah dle §261 odst. 1 obch. zák.; v tomto případě je promlčecí doba dle §397 obch. zák. čtyřletá a u nároku na vrácení plnění uskutečněné podle neplatné smlouvy počíná běžet ode dne, kdy plnění došlo (§394 odst. 2 obch. zák.).Ve čtyřleté promlčecí době jsou - vzhledem k datu podání žaloby - promlčeny všechny nároky, na které bylo plněno přede dnem 18. 10. 1997. Odvolací soud proto shodně jako soud prvého stupně shledal jako promlčený nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení za rok 1996 ve výši 23.400,- Kč, neboť poslední platba na tento rok byla uskutečněna dne 27. 12. 1996. V tomto rozsahu potvrdil jako správný zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvého stupně. Ve zbytku rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, neboť okresní soud vycházel z nesprávného právního posouzení nároku stěžovatelky jako zcela promlčeného, a z toho důvodu nemohl stěžovatelce poskytnout poučení o potřebě učinit skutková tvrzení vymezující její nárok a nabídnout k nim důkazy.
Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu na zaplacení 62.435,80,- Kč spolu s 12% úrokem z prodlení ročně zamítl. Důvodem zamítnutí žaloby bylo to, že šlo o synallagmatický vztah a stěžovatelka v žalobním petitu neuvedla, jaké plnění má sama dle neplatné smlouvy vrátit žalovanému. Druhým důvodem zamítnutí žaloby bylo nesplnění povinnosti tvrzení na straně stěžovatelky. Okresní soud uvážil, že není povinností žalovaného tvrdit, co stěžovatelce poskytl a jaké je peněžité ocenění takto poskytnutého plnění a že nebylo povinností soudu zjišťovat, jaké konkrétní služby stěžovatelka pravděpodobně čerpala a jaká je výše peněžité náhrady za tyto služby. Protože se stěžovatelka domnívá, že peněžitá náhrada za služby, které jí byly na základě neplatné smlouvy poskytnuty, neodpovídá poskytnutému plnění, a je zde rozdíl ve prospěch žalovaného, který jej má vrátit, je pak na stěžovatelce (jako na žalobkyni), aby tvrdila a prokazovala potřebné skutečnosti tak, aby bylo možné uplatněný nárok posoudit a rozhodnout o něm.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrdil. Vyslovil toliko nesouhlas se závěrem okresního soudu, že žaloba nezohledňuje vzájemnou podmíněnost plnění mezi stranami neplatné smlouvy. Pokud jde o druhý důvod zamítnutí žaloby, závěr okresního soudu potvrdil. Krajský soud v tomto směru uvedl, že stěžovatelka přes opakované poučení netvrdila rozhodné skutečnosti, ze kterých by žalobou uplatněný nárok, zejména co do výše, vyplýval. Dle odvolacího soudu se stěžovatelka mýlí, pokud prezentuje názor, že v daném případě spočívá břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žalovaném, který má tvrdit a prokazovat, že celou peněžitou částku od stěžovatelky inkasoval důvodně. Krajský soud pokračoval následovně. V dané věci stěžovatelka zaplatila určitou částku za účelem úhrady služeb spojených s nájmem a v řízení se domáhá vrácení její části s tím, že rozsah služeb, který fakticky vyčerpala, a který uvedla v peněžních jednotkách, byl nižší, než kolik za ně žalovanému zaplatila. Žalovaný učinil nesporným jen přijetí stěžovatelkou tvrzené částky, sporným však zůstal rozsah a hodnota vyčerpaných služeb. V dané věci je to stěžovatelka, která cenu za služby žalovanému uhradila určitou částkou, o které v tomto řízení tvrdí, že byla značně vyšší, než byla hodnota skutečně odebraných služeb, a domáhá se vyplacení rozdílu ve svůj neprospěch jako částky, o kterou se měl žalovaný na její úkor obohatit. Pak je však správný názor okresního soudu, že bylo povinností stěžovatelky jako žalobkyně, aby tvrdila, jaké konkrétní služby, v jakém množství skutečně vyčerpala. Tuto povinnost mohla stěžovatelka splnit tak, že by tvrdila, kolik v jednotlivých měsících či letech spotřebovala elektřiny, studené vody, tepla, a to v konkrétních měrných jednotkách. Tvrzení, za kolik Kč dle vlastního odhadu na službách fakticky odebrala, je z hlediska splnění uveden povinnosti bez významu. Teprve pokud by stěžovatelka v uvedených intencích splnila svoji povinnost tvrzení a takové účelové tvrzení zůstalo sporným, bylo by možno provádět k němu dokazování.
II.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého základního práva soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v podstatě namítá, že splnila všechny náležitosti k tomu, aby o věci mohlo být meritorně rozhodnuto. Soudy ji však nikdy nepoučily, že je její povinností uvést v měrných fyzikálních jednotkách, v jakém rozsahu spotřebovala od žalované společnosti služby. Navíc, pro rozhodnutí ve věci je podstatné vyjádření zaplacených a spotřebovaných služeb v penězích, což také stěžovatelka v rámci svých tvrzení učinila.
III.
Ústavní soud - k námitce stěžovatelky, že soudy nikdy stěžovatelku nepoučily, že její povinností je uvést v měrných fyzikálních jednotkách, v jakém rozsahu spotřebovala služby od žalované společnosti - uvádí následující.
Již v citovaném rozsudku Krajského soudu Ostravě ze dne 18. 9. 2008, č. j. 51 Co 275/2008-294, bylo vysloveno, že "V něm okresní soud, který nepřehlédne, že předmětem sporu jsou výlučně nároky z přeplatku na službách, poučí žalobkyni, kterou tíží břemeno tvrzení i důkazní břemeno, aby tvrdila, které konkrétní "služby" v souvislosti s užíváním nebytových prostor z těch, jež jsou v písemné smlouvě specifikovány, od žalovaného přijala a v jakém rozsahu...".
Zásadní je pak poučení, jehož se stěžovatelce dostalo v usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2009, č. j. 83 C 391/2001-305, že má doplnit svá tvrzení - mimo jiné - o následující skutečnosti: "žalobkyně nechť tedy uvede konkrétně, jaké služby od žalovaného za daný rok obdržela a v jakém množství, tedy pokud se jedná např. o dodávku elektřiny, pak jaké množství od žalovaného odebrala, pokud se jedná o dodávku vody či tepla, v jakém množství tato média odebrala, dále jaká je cena takto odebraného množství (dle žalobkyně)...písmeně označila důkazy k prokázání svých tvrzení doplněných podle bodu 1...".
Shodně byla stěžovatelka poučena znovu dalším usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2009, č. j. 83 C 391/2001-341.
Ústavní soud je přesvědčen, že z uvedených poučení je dostatečně zřejmé, že stěžovatelka byla vyzvána k doplnění svých tvrzení i o rozsah, množství odebraných služeb (což stěží lze splnit jinak než v příslušných měrných fyzikálních jednotkách).
Stěžovatelka rovněž namítá, že ve věci je podstatné vyjádření zaplacených a spotřebovaných služeb v penězích, což prý v rámci svých tvrzení učinila. Tu Ústavní soud - pro stručnost - odkazuje především na str. 5-6 napadeného rozsudku krajského soudu; tam bylo stěžovatelce vysvětleno, že tvrzení, za kolik Kč dle vlastního odhadu na službách fakticky odebrala, je bez významu (srov. též rekapitulaci rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku krajského soudu, vyjádřenou shora v textu tohoto usnesení Ústavního soudu). Ústavní soud k tomu dodává, že tvrzení stěžovatelky, za kolik Kč dle vlastního odhadu na službách fakticky odebrala, je (bez dalšího) - z povahy věci - stěží v důkazním řízení prokazatelné jako tvrzení správné. Proto je nutné tvrdit a prokazovat množství spotřebovaných služeb a až následně cenu spotřebovaných služeb.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v projednávané věci důvod, aby do výlučné pravomoci soudů - z hlediska ústavnosti - zasáhl.
Právo na spravedlivý proces (na soudní ochranu), jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, měla možnost tvrdit požadované relevantní skutečnosti a předkládat důkazy a obecný soud jí dvakrát poskytl i příslušné poučení. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, tedy sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.
IV.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základních práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, uvedenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu