ECLI:CZ:US:2011:1.US.841.10.1
sp. zn. I. ÚS 841/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Statutárního města Karviná, sídlem Fryštátská 72/1, Karviná-Fryštát, zast. JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou, sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2009, č.j. 10 Co 1196/2009-20, a proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. října 2009, č. j. 49 Nc 1500/2008-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a konkretizovaný výrok usnesení Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"). K věci uvedl, že usnesením okresního soudu byla zastavena exekuce, vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a napadeným výrokem byla stěžovateli uložena povinnost, aby zaplatil soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 735,- Kč. Doplnil, že exekuce byla zastavena na základě návrhu oprávněného, neboť právo na výkon exekučního titulu ve smyslu §88 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zaniklo. O nákladech exekuce bylo rozhodováno podle §89 věta první exekučního řádu s odůvodněním, že zavinění na zastavení exekuce spatřuje okresní soud na straně oprávněného (vzhledem k jeho dispozitivnímu - pozn. správně má být "dispozičnímu" úkonu). Proti výroku III. usnesení okresního soudu podal stěžovatel v pozici oprávněného dovolání s odůvodněním, že k zastavení došlo v důsledku zániku vymáhaného nároku prekluzí a okresní soud měl k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti. Krajský soud napadený výrok usnesení okresního soudu potvrdil, což odůvodnil tím, že exekuce byla zastavena na návrh oprávněného a tímto úkonem je soud vázán.
Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho základního práva vlastnit majetek garantovaného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v řízení, jež vydání těchto rozhodnutí předcházelo, bylo nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jež je zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétně stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu se zákonem, neboť nelze shledat na jeho straně procesní zavinění na zastavení exekuce, a to ani v situaci, kdy podal návrh na zastavení exekuce. Zastává názor, že obecné soudy měly vzít v úvahu důvod, pro který k zastavení exekuce došlo, a přihlédnout ke skutečnosti, že je to soud, který z úřední povinnosti po celou dobu exekučního řízení zkoumá, zda vymáhané právo není prekludováno (pokud tak soud neučinil a exekuci nezastavil, oprávněnému nezbývalo nic jiného, než podat návrh na zastavení exekuce). Přitom oprávněný v době podání návrhu na nařízení exekuce disponoval exekučním titulem a povinný svoji povinnost dobrovolně nesplnil; k prekluzi došlo po nařízení exekuce, což stěžovatel nemohl ovlivnit, protože běh času je objektivní skutečností. Z toho dovozuje, že prekluzi práva vymáhat předmětnou pohledávku nelze klást k jeho tíži. Podle stěžovatel měl být k povinnosti nahradit náklady exekuce zavázán povinný.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená usnesení obecných soudů.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 89 odst. 2 Ústavy:
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Usnesením ze dne 15.10.2009, č.j. 49 Nc 1500/2008-10, okresní soud zastavil nařízenou exekuci oprávněného stěžovatele proti povinnému, a to pro peněžité plnění představující pokutu uloženou dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 7 735,- Kč (výrok III.). Důvodem k zastavení exekuce byl návrh stěžovatele na zastavení řízení; soud přiznal exekutorovi odměnu a náhradu hotových výdajů v paušální částce, vč. DPH. Stěžovatel s uloženou povinností zaplatit náklady exekuce nesouhlasil, výrok III. napadl odvoláním, krajský soud napadený výrok potvrdil (v odůvodnění zdůraznil, že to byl úkon oprávněného, kterým navrhl zastavení exekuce, přičemž soud byl tímto úkonem vázán.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Ústavní soud připomíná, že rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů exekuce v případě zastavení exekuce ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se již opakovaně zabýval (stalo se tak i jiné věci stěžovatele - srov. usnesení sp.zn. IV. ÚS 839/10). Proto lze uvést, že na posuzovanou věc, tedy na procesně právní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem, se vztahuje §89 věta první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů: "Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil". Výše odměny exekutora a náhrada hotových výdajů jsou pak upraveny v §11 odst. 4 a v §13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud, po výše uvedených zjištění, dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž stěžovatelova argumentace při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V interpretaci aplikovaných ustanovení exekučního řádu a prováděcí vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora ani v závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
K argumentaci stěžovatele tvrzením, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva vlastnického, jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud dodává, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že nemůže jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se pak nelze této ochrany dovolávat v případě uložené povinnosti k náhradě nákladů exekuce.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, doplňuje Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele vymáhat nucené splnění povinnosti uložené exekučním titulem, je však též na něm, aby tak učinil v adekvátních lhůtách, přičemž nelze vyloučit, jak se také stalo, případný zánik vymáhané pohledávky prekluzí. Je tak i na stěžovateli, aby s případnými nepříznivými právními následky plynutí času kalkuloval (pokud by bylo zjištěno, že se na prekluzi podílel soud, příp. exekutor, svojí nečinností, byl by dán prostor pro uplatnění adekvátního postupu směřujícího k aplikaci odpovědnostních procedur). Navíc, stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy, aniž by toto tvrzení argumentačně podložil.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu