ECLI:CZ:US:2011:1.US.843.11.1
sp. zn. I. ÚS 843/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Českého paralympijského výboru, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, čj. 28 Cdo 1919/2009-96, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 12. 2005, čj. 14 C 14/2005-40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010, čj. 30 Co 137/2006-104, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, čj. 28 Cdo 4162/2010-120, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení práva svobodně se sdružovat dle čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Porušení těchto práv spatřuje v nerespektování ústavně zaručené odluky spolkových věcí od státu a v autoritativním rozhodnutí o dosazení subjektu do členských struktur stěžovatele. Obecné soudy si rovněž nesprávně vyložily nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2542/07. Obecné soudy nebyly oprávněny k tomu, aby extenzivním výkladem prosadily stanovisko spočívající v tom, že ve spolkové věci může být podána žaloba s jiným zněním petitu, než který předvídá zákon, případně aby samy stanovily kritéria nahrazující nedostatek zákonné úpravy. Citovaný nález Ústavního soudu přitom nevylučoval, aby obecné soudu dospěly k závěru, že ačkoli bylo porušeno právo vedlejšího účastníka na spravedlivý proces, přiléhavý procesní instrument, kterým by toto odepření bylo možno zhojit, neexistuje (vedlejší účastník by se mohl domáhat satisfakce u Evropského soudu pro lidská práva). Dále stěžovatel polemizuje s kritérii stanovenými Nejvyšším soudem a s jejich naplněním.
Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, čj. 14 C 14/2005-40, zamítl žalobu o zrušení usnesení výkonného grémia ČPV ze dne 9. 12. 2004, jímž vzal jmenovaný orgán na vědomí vystoupení vedlejšího účastníka (Českého svazu tělesně postižených sportovců) ze stěžovatele (Českého paralympijského výboru), a dále určil, že vedlejší účastník je členem stěžovatele.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, čj. 30 Co 137/2006-71, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se zamítá žaloba o určení, že vedlejší účastník je členem stěžovatele.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, čj. 28 Cdo 2948/2006-89, rozsudek soudu I. stupně a odvolacího soudu zrušil, řízení zastavil a věc postoupil stěžovateli (jeho příslušnému orgánu) k dalšímu řízení.
Toto usnesení napadl ústavní stížností vedlejší účastník, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2542/07, rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. V odůvodnění vyložil, že výklad, který vylučuje jiné právní prostředky ochrany člena sdružení u soudu, než je žaloba podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, je neudržitelně restriktivní. Nedopadá totiž na případy, kdy je tvrzeno porušení základního práva, k němuž došlo jiným jednáním než rozhodnutím orgánů sdružení, kupř. úkonem, jenž povahu rozhodnutí nemá, nebo naopak nevydáním rozhodnutím, či faktickým jednáním. Trval-li Nejvyšší soud na žalobě dle §15 citovaného zákona jako na jediné formě soudní ochrany, ačkoliv vedlejší účastník takovou žalobu coby efektivní prostředek ochrany k dispozici neměl, pak tím ochranu vedlejšímu účastníku fakticky upřel a porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto dovolacímu soudu uložil, aby závěry v nálezu vyslovené adekvátně promítl do otevřeného řízení před obecnými soudu, ovšem s tím, že není ambicí Ústavního soudu se - obecně v podústavní rovině - vyjadřovat k otázce, jaký procesní instrument je k ochraně vedlejšího účastníka nejpřiléhavější.
Na základě toho Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, čj. 28 Cdo 1919/2009-96, rozsudek odvolacího soudu z 23. 5. 2006 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění mj. vyslovil, že ustanovení §15 zákona o sdružování občanů neznamená, že by nemohla být ve spolkové věci žaloba s jiným zněním petitu. Předpokladem je ovšem dostatečně intenzivní naplnění kritérií, která Nejvyšší soud vymezil již v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006: protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany, společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a výrazná újma potenciálně utrpěná žalobcem.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 13. 4. 2010, čj. 30 Co 137/2006-104, rozsudek soudu I. stupně potvrdil mj. ve výroku, jímž bylo určeno, že vedlejší účastník je členem stěžovatele. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vystoupení vedlejšího účastníka ze stěžovatele je s ohledem na povahu takového rozhodnutí svěřeno nejvyššímu orgánu žalobce, kterým byla v daném případě dle stanov valná hromada. Jelikož však nebylo prokázáno, že by valná hromada vedlejšího účastníka v této věci uvedeným způsobem rozhodla, nemohl tak právní úkon jeho výkonného předsedy způsobit zánik členství vedlejšího účastníka ve stěžovateli, a to pro absenci oprávnění jednajícího.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2010, čj. 28 Cdo 4162/2010-120, dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Věc již byla vyřešena jak v rámci dovolacího přezkumu (viz shora označené rozhodnutí NS a ÚS), tak v rovině ústavního soudnictví. Nižší instance rozhodly správně, jestliže se neodchýlily od takto vyslovených právních názorů a v otázce určení členství vedlejšího účastníka ve stěžovalteli vedlejšímu účastníku vyhověly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Porušení práva na spravedlivý proces a práva svobodně se sdružovat spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy připustily žalobu z jiným petitem, než přepokládá §15 zákona o sdružování občanů, resp. že dovodily kritéria, za nichž lze takovou žalobu podat. Stěžovatelova argumentace je však zjevně v rozporu se závěry, které vyslovil v této věci Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2542/07. Jak je uvedeno shora, Ústavní soud dovodil, že v daném jedinečném případě nelze vedlejšímu účastníku odepřít soudní ochranu proto, že §15 zákona o sdružování občanů připouští pouze žalobu na určení, že rozhodnutí spolku není v souladu se zákonem nebo stanovami. Nelze proto sdílet názor stěžovatele, že citovaný nález připouští, aby obecné soudy dospěly k závěru, že žádný prostředek soudní ochrany vedlejšího účastníka neexistuje; z nálezu naopak vyplývá, že taková ochrana nesmí být vedlejšímu účastníku odepřena a že je věcí Nejvyššího soudu, aby ji nalezl. Na nesprávné interpretaci zmíněného nálezu tak nespočívá rozhodnutí obecných soudů, jež tuto ochranu nalezly v podobě žaloby o určení, že vedlejší účastník je členem stěžovatele, nýbrž právní názor stěžovatele, jenž možnost takové ochrany apriori popírá. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti z velké části jeví jako polemika právě s citovaným nálezem Ústavního soudu. Taková argumentace však nemá v ústavní stížnosti místa; ohledně důvodů, proč je nutno v souzené věci připustit i širší formu ochrany (avšak z logiky věci případu nevyhovující) než dle §15 citovaného zákona, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění tohoto svého předchozího nálezu.
Jenom pro úplnost lze dodat, že nepřípadnost právního názoru stěžovatele dokládá i argument a maiori ad minus: může-li se člen spolku bránit proti rozhodnutí o svém vyloučení (taková žaloba bezpochyby spadá pod §15 citovaného zákona), tím spíše musí mít možnost bránit se v případech, kdy spolek žádné takové rozhodnutí nevydal, avšak fakticky jeho členství zpochybňuje a jako s členem s ním nejedná. Soudní ochrana ani v jedné z uvedených situací neznamená porušení spolkové autonomie a autoritativní vnucování určitého subjektu spolku za člena, ale pouze a jenom posouzení otázky, zda jeho členství zaniklo v souladu se zákonem a stanovami, či nikoliv.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nelze spatřovat ani v kritériích, jimiž podmiňuje použitelnost jiného prostředku soudní ochrany Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení. Z ústavního hlediska je podstatné, že Nejvyšší soud zjevně usiluje o nalezení spravedlivé a rozumné rovnováhy mezi autonomií spolkových záležitostí na straně jedné, a zachováním soudní ochrany člena spolku na straně druhé. Stanovení jednotlivých kritérií a otázka jejich naplnění je otázkou jednoduchého práva, a Ústavnímu soudu proto do nich nepřísluší zasahovat, nejsou-li projevem svévole či libovůle, resp. nezasahují-li jinak do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. K ničemu takovému však zjevně v souzené věci nedošlo, závěr, že vedlejší účastník je členem stěžovatele, proto nelze považovat za ústavně nekonformní.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu