ECLI:CZ:US:2011:1.US.886.11.1
sp. zn. I. ÚS 886/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, Vrchovecká 74/2, 594 01 Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4298/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 15 Co 24/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 42 C 106/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené dne 25. 3. 2011 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - napadená rozhodnutí zrušil.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 42 C 106/2009, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 18.965,- Kč z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 15 Co 24/2010, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4298/2010, a to jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především, že obecné soudy aplikovaly ve věci ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nepřípustně formalisticky, když ve věci škody způsobené zahájením trestního stíhání vůči stěžovateli opřely své závěry o skutečnost, že stěžovatel proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Stěžovatel takový výklad a aplikaci práva považuje za rozporné s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která vyžaduje vážení konkrétních okolností případu.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ve vztahu k poslednímu rozhodnutí v řadě, tedy napadenému usnesení Nejvyššího soudu, nutno z hlediska řízení před Ústavním soudem dodat toliko, že podané dovolání bylo ex lege nepřípustné a jako takové muselo být Nejvyšším soudem odmítnuto. Jakkoliv stěžovatel předkládal Nejvyššímu soudu otázku tvrzeného zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jeho dovolání bylo odmítnuto s odkazem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle něhož je dovolání [podle §237 odst. 1 o. s. ř.] nepřípustné mj. ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Vzhledem k výši sporné částky tak závěry Nejvyššího soudu nevyvolávají otázky stran ústavnosti rozhodnutí o odmítnutí dovolání a v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení, tedy toliko z důvodu plynoucího přímo ze zákona; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou.
Ústavní soud tak byl nucen postupovat stejně jako v řadě předchozích řízení [usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 654/11; ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1127/11; ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 592/11; vyhledej v elektronické databázi Ústavního soudu NALUS na http://nalus.usoud.cz].
Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu