ECLI:CZ:US:2011:1.US.935.11.1
sp. zn. I. ÚS 935/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Meat BO spol. s r.o., se sídlem Renneská třída 22a, 639 00 Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Musorgského 1, 623 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2011 č. j. 44 Co 56/2010-126 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2009 č. j. 43 C 208/2007-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rovnost účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl zamítnut návrh, aby žalovaná Veterinární a farmaceutická univerzita Brno (dále jen "žalovaná") byla povinna (1) odevzdat stěžovatelce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, smlouvou o nájmu nebytových prostor uzavřenou se stěžovatelkou dne 27. 12. 2002, sjednané nebytové prostory, tzv. sanitní porážky, včetně technologického vybavení, lokalizované v budově Ústavu veterinárního hygienického dozoru masa Fakulty veterinární hygieny a technologie VFU Brno, a to v takovém funkčním stavu, v jakém se nacházely v době nuceného opuštění těchto prostor dne 18. 10. 2006, a (2) umožnit stěžovatelce plný a nerušený výkon práv a činností, spojených s nájmem. Podle krajského soudu žalovaná doložila, že k výpovědi přistoupila na základě nezpochybňované akce, a to výstavby obchvatu městského okruhu na ulici Dobrovského, a s tím související ražbou průzkumné štoly tunelu na této ulici v důsledku toho statické poruchy objektu. Vzhledem k podmínečné nutnosti vyklizení objektu nebylo možné prostory dále užívat. Námitkou, že po provedených zásazích jsou nebytové prostory způsobilé dalšímu užívání, se soud nezabýval, neboť vzhledem k datu kolaudačního rozhodnutí již výpovědní lhůta uplynula a nájemní poměr skončil. Soud též neprovedl důkazy navrhované k prokázání vzájemných jednání (ta se vztahovala zejména k otázce finančního vyrovnání a k eventuálnímu rozsahu prováděných prací), neboť soud vycházel z důkazů, vztahujících se k rozhodnému období, z předcházejících rozhodnutí stavebních orgánů a zejména z konkrétní situace v prostorách.
Rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen Krajským soudem v Brně. Byť bylo odvolání dílem opodstatněné, nemělo to žádný vliv na výsledek. Problémem rozhodnutí soudu I. stupně bylo to, že ani okrajově neřešilo důvod neplatnosti výpovědi, přičemž právě tato otázka byla stěžejního právního významu. Stěžovatelka vymezila důvod neplatnosti výpovědi z nájmu tím, že "žalovaný ve zřejmém rozporu s...zákonem a s dobrými mravy... zneužil vzniklé situace k protiprávnímu, od počátku neplatnému právnímu úkonu, tj. ke skončení nájmu nebytových prostor." Právní úkon vykonaný v rozporu s dobrými mravy lze přitom vymezit tak, že jde o úkon, který je "uskutečněn formálně ještě v hranicích práv, leč nesleduje přivodit typický právní užitek pro jeho vykonavatele, ale způsobení újmy tomu, komu je určen." Podle krajského soudu ale vypovězení nájmu samo o sobě není nemravné, protože je regulérním prostředkem skončení nájemního vztahu, a to i za situace, že jde o nájem sjednaný na dobu určitou. Za okolnosti, kdy objektivně nastalý stav havárie budovy znemožňoval její užívání, nebylo obdržení výpovědi něčím, co by stěžovatelce působilo větší újmu, než jak by odpovídalo typickým právním důsledkům. Tuto újmu utrpěla stěžovatelka již tím, že nebytové prostory přestala užívat a musela vyklidit. Skutečnost, že výpověď stěžovatelka obdržela navzdory předvídané dočasnosti neužívání po dobu oprav, jí rovněž žádnou větší újmu nepůsobí. Nelze proto hovořit o tom, že by výpověď přišla v době pro stěžovatelku extrémně nevhodné, neboť, byť i třeba mohla být neočekávaná, účastníci už více jak rok licitovali o skončení nájmu dohodou. Proto byla stěžovatelka zákonitě připravena obstarat si materiální podmínky pro své podnikání jinak nebo jinde. Protože jsou nájemní závazky tzv. absolutními neobchody, nebylo namístě zkoumat okolnosti vypovězení nájmu z hlediska poctivého obchodního styku. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že se situace z hlediska souladu výkonu práva s dobrými mravy obrací spíše proti stěžovatelce, neboť neexistoval žádný důvod brojit proti skončení nájmu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ačkoliv jednoznačně v žalobním návrhu označila výpověď žalované za neplatnou, žádný z obecných soudů nepřihlédl k její argumentaci a důkazním návrhům stran neplatnosti výpovědního projevu. Podle stěžovatelky nebylo možno statické zajištění objektu označovat za změnu stavby, jak to žalovaná učinila v předmětné výpovědi nájmu. K prokázání těchto skutečností stěžovatelka přitom marně navrhovala provedení důkazů výkresovou dokumentací, výslechy označených svědků i návrhem znalce z oboru stavebnictví. Nepravdivé je též tvrzení žalované, že stěžovatelka v důsledku statického zajišťování smluvně pronajatého objektu a v důsledku vynuceného vyklizení neposkytovala žalované řádně a včas služby sjednané smlouvou - praktickou výuku studentů. Žalovaná si přitom byla dobře vědoma, že nebylo možné poskytovat sjednané služby ve vyklizeném objektu, který byl staticky zajišťován bezpočtem pilot. Se skutečnostmi a tvrzeními stěžovatelky se obecné soudy vůbec nevypořádaly, a tak jí upřely ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále namítala, že argument soudu I. stupně, podle něhož stěžovatelka podala žalobu o neplatnost výpovědi s odstupem sedmi měsíců po uplynutí výpovědní lhůty, a tedy v době, kdy již žaloba nemohla být podána, je nepřezkoumatelný. Odvolací soud se také vůbec nezabýval tvrzením stěžovatelky stran toho, že výpověď byla od samého počátku neplatným právním úkonem. V rozporu se skutečným stavem věci označil jednání mezi stěžovatelkou a žalovanou, která předcházela dočasnému přerušení nájemního vztahu po dobu statického zajištění objektu, za rozhodující pro řešený spor, ačkoliv tato jednání nebyla vedena stěžovatelkou s cílem ukončit definitivně smluvní nájemní vztah. Pokud stěžovatelka investovala do smluvního vztahu milionové finanční prostředky, bylo logické, že pro to, aby nedošlo k hrozícímu promlčení nároků, byla nucena podat žalobní návrhy o náhradu škody a ušlého zisku a o zaplacení dlužných částek dle písemného uznání dluhu; tyto návrhy byly ale podány až po rozhodnutí soudu I. stupně, které bylo napadeno odvoláním a touto ústavní stížností.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Obecné soudy, zejména pak krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za dostatečná a přiléhavá, přičemž závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, totiž že vypovězení nájmu bylo platné, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Postup obecných soudů nelze označit za svévolný, a proto Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí nebyla ve svém důsledku způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatelky, jak tato tvrdila v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nevidí důvod k zásahu a nezbývá mu než uzavřít, že obecným soudům nelze vytknout pochybení, která by mohlo dosáhnout intenzity porušení stěžovatelem zmiňovaných základních práv. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Vojen Güttler
předseda senátu