ECLI:CZ:US:2011:1.US.98.11.1
sp. zn. I. ÚS 98/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Okresního soudu Plzeň -město ze dne 22. 2. 2008, čj. 73 Nc 838/2008 - 3, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2008, čj. 14 Co 455/2008 - 16, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2010, čj. 20 Cdo 3576/2009 - 35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení. Argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen, není tedy pravomocný a vykonatelný, takže nelze na jeho základě nařídit exekuci. Obecným soudům dále vytkl, že mu, jako osobě neznámého pobytu, nebyl ustanoven opatrovník a že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Z připojených listin vyplývá, že napadeným usnesením Okresní soud Plzeň - město nařídil, podle vykonatelného platebního výměru Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, OP VZP Plzeň - město, k vymožení částky 3.000,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, exekuci na majetek stěžovatele. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni, jako odvolací soud, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, protože námitku stěžovatele o nedoručení platebního výměru neshledal důvodnou. Dospěl k závěru, že exekuční titul byl stěžovateli (za situace, kdy se mu nepodařilo doručit platební výměr ani náhradním způsobem a jiné místo, kde se stěžovatel zdržuje, nebylo známo a stěžovatel jej neuvedl ani ve svém odvolání) doručen veřejnou vyhláškou ze dne 11. 5. 2007, v souladu s §26d odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění a §53b zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele o nedostatcích exekučního titulu v předmětném exekučním řízení. V ústavní stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, která by věc jakkoliv "posunula" do ústavně právní roviny.
Ústavní soud prostřednictvím své judikatury již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že v rozhodnutích obecných soudů nelze nalézt pochybení, která by svědčila o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Odvolací soud se důkladně zabýval způsobilostí uvedeného exekučního titulu, jakož i dalšími podmínkami nařízení exekuce. Své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, přičemž se zabýval všemi námitkami stěžovatele, které byly opět vzneseny i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud logicky odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam. Ústavní soud nemá, co by rozhodnutím obecných soudů z hlediska ústavněprávního vytknul a v dalším jen odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Ústavní soud tedy neshledal, že by se obecné soudy dopustily porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a pečlivě odůvodněna a jsou vydána v souladu s principy hlavy páté Listiny. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu