ECLI:CZ:US:2011:2.US.1020.11.1
sp. zn. II. ÚS 1020/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele: S. Z., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti postupu ministra spravedlnosti České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2011, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud ministru spravedlnosti zakázal pokračovat v porušování stěžovatelových práv vyjádřených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a přikázal mu řádně odůvodnit své stanovisko k žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody dle ustanovení §327 odst. 1 trestního řádu tak, aby byly zřejmé důvody a úvahy, kterými se ministr spravedlnosti řídil při zvážení postupu dle ustanovení §327 odst. 1 trestního řádu.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje ve způsobu vyřízení jeho žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu, který považuje za nepřezkoumatelný, neboť se nedozvěděl konkrétní důvody a úvahy ministra, které ho vedly k nevyužití postupu dle §327 odst. 1 tr. ř. Pokud např. v řízení o udělení českého státního občanství, na které také neexistuje právní nárok, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí a své zamítavé stanovisko řádně vysvětlit, měl by obdobně postupovat i ministr. Opačný názor by vedl k naprosté libovůli při jeho rozhodování v takových případech. Má za to, že transparentnost postupu jakéhokoli orgánu veřejné moci je jedním ze základů právního státu a spravedlivého procesu. Stěžovatel dále namítá, že jeho žádost byla podána ministru spravedlnosti, ale odpovězeno bylo mezinárodním odborem trestním Ministerstva spravedlnosti.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil ministr spravedlnosti. Ve svém vyjádření poukázal na dikci ustanovení §327 odst. 1 tr. ř., které nepředepisuje formu, kterou má dojít k upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, a tím méně pak formu, kterou má být provedeno nevyhovění takové žádosti odsouzeného. Praxe ministrů spravedlnosti je taková, že formální rozhodnutí je vydáváno pouze v případě, že se od výkonu trestu odnětí svobody skutečně upouští. Pokud se žádosti nevyhovuje, ministr své stanovisko vyznačí na informaci, kterou je mu věc předkládána. Skutečnost, že postup ministra podle §327 odst. 1 tr. ř. není přezkoumatelný obecnými soudy, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, neboť se jedná o osobní rozhodování ministra, obdobně jako rozhodování prezidenta republiky podle čl. 62 písm. g) Ústavy či rozhodování ministra o povolení vydání podle §399 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti ministr zdůraznil souvislost postupu podle §327 odst. 1 tr. ř. s vydáním odsouzeného k trestnímu stíhání či výkonu trestu do ciziny a pokud jde o povahu rozhodování ministra spravedlnosti, poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/06, přičemž vysvětlil, že upuštění od výkonu trestu odnětí svobody podle §327 odst. 1 tr. ř. je pouze jednou, nikoli jedinou z okolností, na jejímž základě může dojít k pominutí důvodu odložení vydání, a je projevem specifické úlohy ministra v extradičním řízení. Uvedené ustanovení nepochybně vyžaduje, aby se ministr spravedlnosti takovou žádostí osobně zabýval a rozhodl kladně či záporně, v žádném případě však nezakládá jeho povinnost osobně o tom odsouzeného informovat. V této souvislosti potvrdil, že se osobně uvedenou záležitostí zabýval a dne 28. 1. 2011 žádosti nevyhověl, což je doloženo jeho přípisem a podpisem na vypracované informaci. Pokud tedy mezinárodní odbor trestní Ministerstva spravedlnosti informoval svým dopisem stěžovatele o nevyhovění jeho žádosti, učinil tak z jeho pověření. Stran informování stěžovatele o důvodech nevyhovění jeho žádosti poukázal na to, že stěžovatel ani jeho zástupce o sdělení těchto důvodů nikdy nepožádali. Pokud by se tak stalo, byly by jim důvody v souladu s obvyklou praxí ministerstva písemně sděleny. S ohledem na uvedené navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Na uvedené vyjádření, které bylo stěžovateli zasláno, již nebylo žádným způsobem reagováno.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 21. 1. 2009 bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro trestné činy neoprávněného pořizování a přechovávání zbraní, střeliva a výbušnin podle čl. 227 odst. 1 a krádeže podle čl. 123 trestního zákona Moldavské republiky. Realizace vydání byla na návrh Ministerstva spravedlnosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009 odložena do doby ukončení trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v Brně, případně do doby po skončení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, bude-li v tomto řízení uložen. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2008 sp. zn. 50 T 15/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 1 To 58/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. z. dílem dokonaného, dílem ve formě účastenství, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí a trest vyhoštění v trvání 10 let a byla mu uložena povinnost k náhradě škody. Stěžovatel vykonává uložený trest ve Věznici Jiřice.
Podáním, odeslaným Ministerstvu spravedlnosti dne 22. 10. 2010, stěžovatel požádal o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody dle §327 odst. 1 tr. ř. Žádost odůvodnil splněním zákonných podmínek i svým osobním přáním vrátit se v co nejkratším termínu do Moldavské republiky. Napadeným sdělením Ministerstva spravedlnosti, Mezinárodního odboru trestního, ze dne 31. 1. 2011 byl stěžovatel informován, že ministr spravedlnosti od výkonu zbytku trestu neupustil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i listin k ní připojených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vyslovuje nespokojenost s formou, jakou bylo reagováno na jeho žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu podanou dle ustanovení §327 odst. 1 tr. ř. Brojí tak proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým má být nečinnost ministra spravedlnosti, spočívající v neodůvodnění svého postupu při vyřízení žádosti stěžovatele.
Jiným zásahem orgánu veřejné moci může být také jeho nečinnost při vyřizování určité záležitosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1344/09 ze dne 22. 6. 2009), ovšem jen tam, kde příslušný orgán měl povinnost být činný. V daném případě však nelze dovodit, že ministr spravedlnosti měl povinnost postupovat při vyřízení žádosti stěžovatele způsobem, jak je navrhováno v petitu ústavní stížnosti, tedy že by musel své odmítavé stanovisko písemně odůvodnit.
Podle ustanovení §327 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán do cizího státu nebo předán jinému členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu.
Na postup ministra spravedlnosti v souvislosti s vyřízením takové žádosti odsouzeného se nevztahují ustanovení trestního řádu o způsobu rozhodování a o náležitostech rozhodnutí. Ustanovení §119 tr. ř. se totiž týká jen orgánů činných v trestním řízení, jímž ministr spravedlnosti coby orgán moci výkonné není (srov. §12 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád v žádném ze svých ustanovení nepředepisuje formu, kterou má být provedeno zamítavé stanovisko ministra o žádosti o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku a nelze proti němu ani podat jakýkoli opravný prostředek. Je na zvážení ministra, jakým způsobem o žádosti rozhodne a zda své stanovisko písemně odůvodní. Pokud je praxe taková, že zamítavé stanovisko ministra je sděleno odsouzenému neformálním dopisem, uvedený postup sám o sobě nezakládá porušení stěžovatelova práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se jedná o osobní rozhodování ministra spravedlnosti o tom, zda dá přednost zájmům trestního řízení v cizině nebo zájmům výkonu trestu v České republice (obdobně jako jeho rozhodování o povolení vydání podle §399 odst. 1 tr. ř.). Porušení práva na spravedlivý proces nezakládá ani způsob, kterým byl stěžovatel vyrozuměn o nevyhovění žádosti, neboť ustanovení §327 odst. 1 tr. ř. nezakládá povinnost ministra, aby své stanovisko osobně stěžovateli sděloval. Stačilo tedy, že byl o výsledku informován prostřednictvím ministrem pověřeného odboru Ministerstva spravedlnosti.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že postavením ministra spravedlnosti v trestním řízení (konkrétně v řízení extradičním) se zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 ze dne 29. 1. 2008 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 48, nález č. 21, str. 223), v němž mj. zdůraznil, že ministr spravedlnosti je orgánem moci výkonné, který nesplňuje kritéria soudu v materiálním smyslu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bouamar proti Belgii č. 9106/80 ze dne 29. února 1988, ve věci Lauko proti Slovenské republice č. 26138/95 ze dne 2. září 1998, aj.). V rámci úpravy podústavního práva neexistuje možnost přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí ministra spravedlnosti v trestním řízení ze strany soudů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 117/2005 ze dne 22. srpna 2005). Z povahy věci podporované i zněním §4 soudního řádu správního je rovněž vyloučeno, aby rozhodnutí ministra spravedlnosti v trestním řízení mohlo být předmětem přezkumu správního soudu. Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že uvedený deficit není problematický, pokud ministr spravedlnosti vydává rozhodnutí, která nejsou způsobilá zasáhnout do práv jiných (např. rozhodnutí o povolení vydání nebo rozhodnutí o nepovolení vydání), shledal však, že tento deficit je ústavněprávně nepřípustný v situaci, kdy má ministr spravedlnosti rozhodovat o omezení osobní svobody jednotlivce vzetím do (vydávací) vazby a o dalším trvání této vazby ve smyslu čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, aniž by jeho rozhodnutí mohlo být následně přezkoumáváno soudem.
Na rozdíl od citovaného nálezu rozhodoval ministr spravedlnosti o žádosti stěžovatele, který již je pravomocně odsouzený a je na základě rozhodnutí nezávislého soudu ve výkonu trestu odnětí svobody. Nevyhověním žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu se na postavení stěžovatele, který nadále setrvává ve výkonu již uloženého trestu, nic nemění. Jak upozornil ministr spravedlnosti ve svém vyjádření, upuštění od výkonu trestu odnětí svobody podle §327 odst. 1 tr. ř. je pouze jednou (nikoli jedinou) z okolností, na jejímž základě může dojít k pominutí důvodu odložení vydání. Stěžovatel má možnost navrhnout, aby soud rozhodl podle §400 odst. 4 tr. ř., že na základě pominutí důvodů odložení vydání jej bere do vydávací vazby, neboť k pominutí důvodů může dojít i v případě, že v době po rozhodnutí o odložení vydání došlo k oslabení zájmu na dokončení výkonu trestu odnětí svobody v České republice v porovnání se zájmy trestního řízení v cizině.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by postupem ministra spravedlnosti při vyřízení žádosti stěžovatele došlo k porušení jakéhokoli základního práva stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu