ECLI:CZ:US:2011:2.US.1061.11.1
sp. zn. II. ÚS 1061/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti OK REST a.s., se sídlem Bohunická 519/24, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2011 č. j. Nco 226/2010-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 8. 4. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu, neboť měla za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze neshledal důvodnou námitku podjatosti, kterou stěžovatelka vznesla v průběhu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 322/2009, v němž se žalobkyně - obchodní společnost Sallerova výstavba Plan V s.r.o. žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 4 126 298 Kč s příslušenstvím, a proto jmenované soudce z projednávání a rozhodnutí v této věci nevyloučil. Namítanou podjatost stěžovatelka spatřovala v tom, že vzhledem ke způsobu vedení řízení i rozhodovaní jmenovaných soudců v obdobných věcech týkajících se stěžovatelky panuje zde důvodné podezření o jejich nestrannosti a nezávislosti, a to z důvodu existence jejich již dopředu učiněného právního názoru na danou věc. Vrchní soud se s těmito námitkami neztotožnil, neboť žádné takové konkrétní okolnosti a skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné pochybovat o nestrannosti a nezávislosti jmenovaných soudců v daném případě neshledal. "Subjektivní pocit účastníka či jeho vnitřní přesvědčení o tvrzené podjatosti, není-li objektivně doloženo, nemůže být postačujícím důvodem pro vyloučení soudce." (str. 2 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tyto právní závěry vrchního soudu i nadále zpochybňovala a namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořila obdobnou argumentací, jíž zpochybňovala jednak nestrannost a nezávislost rozhodujících soudců, jednak postup obecných soudů nejen v průběhu předmětného řízení, ale i v ostatních, obdobných řízeních týkajících se stěžovatelky, a to zejména ve skutečnosti, že uvedená řízení obecné soudy nepřerušily za účelem projednání předběžné otázky o určení vlastnictví předmětných pozemků. Tím bylo dle názoru stěžovatelky flagrantním způsobem porušeno její právo na spravedlivý proces, a proto se domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České repbuliky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. Tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jinými slovy -
Ústavní soud zasahuje v těchto případech jen tam, kde by pozdější jeho zásah již nebyl sto odstranit porušení základních práv stěžovatelů.
Pomineme-li na posuzovaný případ nepřiléhavou polemiku stěžovatelky s postupem obecných soudů ve všech jí uvedených řízeních, kterou ve skutečnosti sledovala vydání konkrétního rozhodnutí (přerušení řízení), stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení vrchního soudu o námitce podjatosti, kterou uplatnila proti konkrétně jmenovaným soudcům Městského soudu v Praze. Toto usnesení je sice pro soud i pro účastníky řízení závazné, avšak nebrání jim, aby námitku podjatosti uplatnili později v průběhu civilního řízení soudního, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle §16b o. s. ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nejsou dotčena ustanovení §205 odst. 2 písm. a), §219a odst. 1 písm. a), §229 odst. 1 písm. e) a §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka může podjatost uvedených soudců uplatnit jako důvod odvolání proti meritornímu rozhodnutí prvoinstančního soudu, dále jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a k podjatosti může rovněž na základě přípustného dovolání případně přihlížet i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se k podnětu stěžovatelky v jiném řízení obdobnými námitkami zpochybňujícími nestrannost a nezávislost rozhodujících soudců z důvodu existence dopředu učiněného právního názoru na projednávanou věc již v minulosti zabýval (rozsudek ze dne 27. 9. 2010 č. j. 30 Cdo 4543/2009-300 kopie přiložena k ústavní stížnosti) a neshledal je důvodnými, neboť preferování určitého právního názoru "(...) především s ohledem na dovolacím soudem vyložený právní názor, který je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný, pro futuro již nemůže vnášet dalších pochybností o směru, k němuž se rozhodování soudů bude upínat." (str. 6 -7 rozsudku).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podána předčasně. Proto nezbylo soudci zpravodaji než ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj