ECLI:CZ:US:2011:2.US.1063.11.1
sp. zn. II. ÚS 1063/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 381/2009- 124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým mělo být zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 věta před středníkem, čl. 96 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za podstatu věci stěžovatel označuje posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi průtahy ve vykonávacím řízení a vznikem škody v důsledku neuspokojení pohledávky stěžovatele zmařením vykonávacího řízení. Stěžovatel rekapituluje průběh vykonávacího řízení, skončeného jeho zastavením, i průběh řízení o náhradu škody, které bylo ukončeno vydáním napadeného usnesení. Poukazuje na to, že soudy všech stupňů dovodily, že dlužník ve vykonávacím řízení neměl dostatek majetku k uspokojení pohledávky stěžovatele, žádný ze soudů však nezjišťoval tržní cenu sporných nemovitostí, přestože stěžovatel v řízení předložil znalecký posudek, podle něhož jejich hodnota činila v r. 1997 částku 112.512.723,- Kč. Tento posudek vzaly v úvahu orgány činné v trestním řízení vedeném proti povinnému O. D., které bylo usnesením ze dne 31. 10. 2005 odloženo. Nejvyšší soud v rozporu se svou judikaturou (viz rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2670/1998) dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno. Stěžovatel upozorňuje, že od října 1993 se snažil dosáhnout uspokojení své pohledávky, narazil však na formalistický přístup, kdy na jedné straně jsou uznány ve vykonávacím řízení průtahy, na straně druhé však není vyvozena příčinná souvislost, a to pouze s poukazem na to, že v r. 2002 byly mimo nařízený výkon rozhodnutí zpeněženy předmětné nemovitosti za cenu, která nevedla k uspokojení pohledávky. Stejně tak pro něj není pochopitelné, že cena dosažená ve veřejné dražbě v r. 2002 může být brána za podklad pro závěr, že stejné ceny by bylo dosaženo v r. 1995, resp. 1997, kdy hotel nebyl ještě zdevastován a byl o něj na trhu mimořádný zájem. Tyto skutečnosti nevzal Nejvyšší soud v úvahu a nevypořádal se ani s dalšími dovolacími námitkami. Jeho postup je proto i v přímém kontrastu s ustáleným závěrem, že argumentuje-li účastník názory právní vědy nebo judikatury, soud se musí s názory v těchto pramenech argumentačně vypořádat. Rozhodnutí dovolacího soudu není ani v souladu s legitimním očekáváním stěžovatele, neboť dovozovat po uplynutí téměř osmnácti let od podání návrhu na výkon rozhodnutí, že ani včasným prodejem nemovitostí by nebylo dosaženo uspokojení pohledávky stěžovatele, nelze považovat za postup, který by byl logicky bezchybný. Za zásadní proto stěžovatel považuje skutečnost, že soudy vzaly v úvahu jen ty důkazy, které mohly prospívat žalovanému, aniž přihlédly k předloženému znaleckému posudku, jehož správnost nebyla vyvrácena. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že stačí prokázat průtahy ve vykonávacím řízení a vznik škody. Stěžovatel nalézá mezeru v zákoně, pokud jde o podmínky pro podání dovolání, když na rozdíl od úpravy uvedené v §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. mohl podat jen nenárokové dovolání, vázané na podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., čímž dochází k jeho procesnímu znevýhodnění.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 74/2005 bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 1993, který nabyl právní moci dne 1. 9. 1993, byl žalovaný O. D. zavázán k povinnosti zaplatit stěžovateli částku 3.100.000,- Kč s přísl. úroky z prodlení a náklady řízení. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 1995 bylo k návrhu stěžovatele zřízeno v jeho prospěch soudcovské zástavní právo k id. jedné polovině nemovitostí ve vlastnictví O. D., blíže specifikovaných ve výroku usnesení. Dne 24. 10. 1995 podal stěžovatel návrh na výkon rozhodnutí k uspokojení své shora uvedené pohledávky, a to prodejem předmětného spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 9. 1997 bylo návrhu vyhověno. Soud poté ustanovil znalce k ocenění spoluvlastnického podílu a určil jeho výslednou cenu 5.000.000,- Kč. Dne 3. 10. 2002 byla provedena dobrovolná dražba předmětných nemovitostí a vydražitelem se stalo město Slaný. Soudní výkon rozhodnutí byl proto zastaven. Stěžovatel se poté žalobou vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 3.100.000,- Kč a vzniklých nákladů z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2005 č. j. 27 C 74/2005-44 byla žaloba zamítnuta s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost v tom, že nebýt soudních průtahů, by se stěžovatel své pohledávky domohl, přičemž soud vyšel ze zjištění, že na předmětných nemovitostech vázlo kromě soudcovského zástavního práva s účinky od 8. 10. 1993 ještě zástavní právo Interbanky a.s. zajišťující pohledávku ve výši 30.000.000,-Kč, a to s účinky od 20. 7. 1992, a toto zástavní právo by tedy mělo lepší pořadí než soudcovské zástavní právo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2006 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 3.305.040,- Kč s přísl. Za podstatné označil, že povinný měl v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí ve vlastnictví ideální polovinu nemovitostí v hodnotě minimálně 5.000.000,- Kč, čímž byla splněna podmínka příčinné souvislosti, neboť zástavní věřitel, který měl za úpadce v konkurzním řízení pohledávku ve výši několika desítek milionů korun a zajištěnou zástavním právem, mohl, ale také nemusel, tuto svou pohledávku do dražebního jednání v rámci výkonu rozhodnutí přihlásit, a takovou okolnost je nutno hodnotit jako bezvýznamnou. K odvolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2008 měnící rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu. Upozornil na prokázanou skutečnost, že již v době podání návrhu na výkon rozhodnutí vázlo na předmětných nemovitostech povinného zástavní právo, kterým byla zajištěna pohledávka Interbanky a.s., jejíž výše několikanásobně převyšovala hodnotu ideální poloviny nemovitostí, zjištěnou ve vykonávacím řízení, a k této okolnosti je nutno v rámci prokazování příčinné souvislosti přihlédnout. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. 9. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadeným usnesením Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury, neodporuje ani hmotnému právu a plně odpovídá i závěrům, které Nejvyšší soud v dané věci vyslovil ve zrušujícím rozhodnutí.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Podle své ustálené judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm navrhuje zrušit toliko rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, které v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ústavní soud na tomto místě musí poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 6, usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
K námitce stěžovatele, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi jeho dovolacími námitkami, Ústavní soud uvádí, že u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které dovolací soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 15). Těmto požadavkům napadené usnesení dostálo.
Předmětem dovolacího přezkumu bylo prověření správnosti právního posouzení věci v nastolené otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody jako předpokladu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Jak uvedl dovolací soud s patřičným odkazem na svou judikaturu, majetková újma, jejíž vznik stěžovatel odůvodňuje průtahy v řízení, je odškodnitelná, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do jeho majetkové sféry, tedy pokud průtahy byly příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena. O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže, nebýt nesprávnosti postupu (nečinnosti), nedošlo by k této újmě (tj. k vymožení judikátně přiznané pohledávky). Pokud však zjištěný skutkový stav nedává podklad pro závěr, že při dřívějším provedení výkonu rozhodnutí by měl povinný takový majetek, aby stačil k úhradě přednostních pohledávek (když je zcela zřejmé, že k uspokojení stěžovatele by ani tak nedošlo), je právní závěr odvolacího soudu, že chybí vztah příčiny a následku, správný.
Pokud tedy dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní judikatury a neodporuje ani hmotnému právu, nejde z jeho strany o žádnou svévoli. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho závěry neodporují ani rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2670/98, na něž stěžovatel poukazuje, v němž je řešena jiná otázka, a to důsledky popření správnosti kvitance coby soukromé listiny. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu cokoli vytknout.
Podstatou dovolacích námitek (stejně jako námitek uplatněných v ústavní stížnosti) je přitom nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým byl v řízení zjišťován skutkový stav, kdy soudy nepřihlédly k jím předloženému znaleckému posudku, ze kterého mělo být zřejmé, že výtěžek prodeje spoluvlastnického podílu povinného by stačil k uhrazení přednostních pohledávek i jeho pohledávky. Taková námitka však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá a Nejvyšší soud nebyl povinen se jí zabývat. Toliko na okraj Ústavní soud poznamenává, že z obsahu rozsudku nalézacího soudu, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu (které však stěžovatel ústavní stížností nenavrhuje zrušit) vyplývá, že tento soud se neopomněl zabývat důkazní hodnotou stěžovatelem předloženého znaleckého posudku, který oproti znaleckému posudku vypracovanému v řízení o výkon rozhodnutí, jímž byla tržní cena předmětné nemovitosti stanovena na částku 10.000.000,-Kč, ocenil tuto nemovitost částkou 112.512.723,-Kč. Jeho závěr, že stěžovatelem předložený posudek neprokazuje tvrzení, že by výtěžek prodeje stačil k uhrazení obou přednostních pohledávek, odpovídá zjištění, že tento posudek se nezabýval tržní cenou nemovitosti, ale její hodnotu stanovil nákladovou metodou na jednotku obestavěného prostoru, což jsou dvě zcela rozdílné veličiny. Soud z tohoto důvodu také stěžovatele poučil ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř. a §119a o.s.ř., stěžovatel však jiné důkazy nenavrhl, byť měl v tomto směru povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Tuto svoji nečinnost pak nemohl úspěšně dohánět v odvolacím nebo dokonce dovolacím řízení.
Pokud stěžovatel nalézá mezeru v zákoně v úpravě přípustnosti dovolání v jeho věci, přičemž vyslovuje nespokojenost nad tím, že mohl dovolání podat pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Ústavní soud připomíná, že povinností obecných soudů, tedy i Nejvyššího soudu, je na projednávanou věc aplikovat platnou právní úpravu, přičemž její tvrzené mezery nemůže napravovat natolik extenzivním výkladem, který by ve své podstatě nahradil zákonodárnou pravomoc (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 602/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Základní právo dosáhnout přezkoumání věci se v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého procesu.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno jakékoli ústavní právo stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu