ECLI:CZ:US:2011:2.US.1069.11.1
sp. zn. II. ÚS 1069/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky C&K, a. s., Vídeňská 100, Brno, zastoupené Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2011 č. j. 44 Co 254/2010-51 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 4. 2010 č. j. 14 C 243/2009-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. l a 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že postupem soudů bylo rovněž porušeno ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka poskytla žalovanému na jeho žádost předváděcí jízdu osobním automobilem Subaru Impreza. Vozidlo nejprve řídil pracovník stěžovatelky, poté převzal řízení žalovaný, který při jízdě nezvládl prudkou pravotočivou zatáčku, čímž došlo k dopravní nehodě. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 29.380,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody dle ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobě zčásti vyhověl, v částce 14.690,- Kč s příslušenstvím ji zamítl. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v průběhu řízení před obecnými soudy došlo k několika podstatným pochybením, v jejichž důsledku byla porušena její ústavně zaručená práva. V konkrétní rovině zpochybňuje postup soudů při aplikaci ustanovení §450 občanského zákoníku umožňujícího soudu snížit přiměřeně náhradu škody z důvodů zvláštního zřetele hodných. Dle jejího názoru soudy neučinily žádný krok k tomu, aby bylo možné dojít k přesvědčivému závěru o splnění předpokladů pro snížení požadované náhrady škody. Při rozhodování vycházely pouze ze svých důkazy nepodložených domněnek a nezabývaly se některými podstatnými okolnostmi, na něž stěžovatelka poukázala v odvolání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že institut snížení náhrady škody nelze používat libovolně a snižovat náhradu škody mechanicky; dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se náležitostí řádného odůvodnění rozsudku.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by jejich závěry bylo možno označit za evidentně rozporné se zjištěným skutkovým stavem, tedy v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu za svévolné či "extrémní". Nic takového v posuzované věci zjištěno nebylo.
Předně je nutno konstatovat, že argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti do posuzované věci nepřináší nic nového a zcela postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka pouze setrvává na názoru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro snížení náhrady škody dle §450 občanského zákoníku a v podstatě opakuje námitky, které již uplatnila ve svém odvolání. Od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
V projednávané věci soud prvního stupně po řádně provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný za vzniklou škodu odpovídá v plném rozsahu a že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §450 občanského zákoníku, a proto náhradu škody snížil na jednu polovinu. Odvolací soud se s jeho závěrem ztotožnil a v odůvodnění svého rozsudku uvedl prokázané skutečnosti, které považoval za relevantní při úvaze o míře snížení náhrady škody.
Jak je z obsahu napadeného rozsudku patrno, odvolací soud se s námitkami stěžovatelky uplatněnými v průběhu řízení dostatečně vypořádal a při svých úvahách je i plně zohlednil. Jeho závěr, podložený skutkovými zjištěními, která jsou v odůvodnění obou napadených rozhodnutí rozvedena, je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě. Z rozsudků jednoznačně vyplývá, která ustanovení zákona soudy ve věci aplikovaly a jak je vyložily. Co se týče výkladu a aplikace "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení §450 občanského zákoníku, je nutno připomenout, že zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají okolnosti daného případu. Pokud tedy obecné soudy v dané věci shledaly, že podmínky pro mimořádné snížení náhrady škody jsou splněny a odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a srozumitelně vyložil důvody, o než opřel svůj závěr, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jejich postup detailně přezkoumával.
Závěrem lze uvést, že obecné soudy právům stěžovatelky ochranu poskytly. Skutečnost, že její nárok vzhledem ke zjištěným okolnostem případu poměrně snížily, nelze považovat za dotčení jejích základních práv.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu