ECLI:CZ:US:2011:2.US.109.10.2
sp. zn. II. ÚS 109/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 2. března 2011 sp. zn. II. ÚS 109/10 ve věci ústavní stížnosti L. T. proti výroku V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 369/2009-281 ze dne 21. října 2009 o nákladech řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení.
Výrok
I. Postupem nerespektujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo výrokem V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 369/2009-281 ze dne 21. října 2009 porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 369/2009-281 ze dne 21. října 2009 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 14. ledna 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 C 322/2007, z něhož vyplynulo následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 17 C 322/2007-243 ze dne 27. ledna 2009 bylo vypořádáno společné jmění bývalých manželů M. Z. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) a stěžovatelky. Nalézací soud v citovaném rozhodnutí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka přikázal jednu ideální polovinu domu č. p. 40 v Křičově a parcely č. st. 42 blíže specifikované ve výroku I rozsudku, dále pohledávku vůči M. a M. Z. z titulu zhodnocení jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí ve výši 259 200 Kč (výrok II), stěžovatelce přikázal ke splacení závazek účastníků řízení z titulu půjčky poskytnuté Z. F. ve výši 30 000 Kč (výrok III) a konečně vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu z titulu vypořádání společného jmění manželů částku 567 100 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí (výrok IV). Ve zbývajících výrocích V až VIII rozhodl soud o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání vedlejší účastník, který nesouhlasil s výší vypořádacího podílu, neboť podle jeho názoru měl být stanoven maximálně do částky 200 000 Kč. Pro případ, že by se soud s tímto neztotožnil, vedlejší účastník navrhl, aby jedna ideální polovina nemovitostí, domu č. p. 40 v Křičově a stavební parcely, byla přikázána do vlastnictví stěžovatelky, která by současně byla uznána povinnou zaplatit mu z titulu vypořádacího podílu částku 567 100 Kč.
Argumentaci vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") jako soud odvolací nepřisvědčil. Rozsudkem č. j. 21 Co 369/2009-281 ze dne 21. října 2009 sice změnil rozhodnutí soudu prvního stupně co do výše vypořádacího podílu, nicméně učinil tak z důvodu, že nepovažoval původní propočet nalézacího soudu za správný, a proto snížil vypořádací podíl z částky 567 100 Kč na částku 555 850 Kč a s ohledem na jeho výši prodloužil lhůtu k plnění v trvání šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I odst. 4). Ve výroku V pak vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poukázal přitom na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") s tím, že v odvolacím řízení měl částečný úspěch vedlejší účastník, který se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.
Nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem V (po opravě petitu provedené na výzvu Ústavního soudu přípisem ze dne 20. dubna 2010) napadla stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti. Krajskému soudu v ní vytýká chybný výklad ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, provedený v extrémním rozporu s textem této právní normy. Zdůraznila, že citované ustanovení upravuje náhradu nákladů řízení pro případ plného úspěchu účastníka ve věci, což v daném případě nenastalo, neboť vedlejší účastník měl úspěch jen v nepatrné části, která navíc byla zcela nezávislá na obsahu jeho odvolání. Krajský soud žádný z předložených odvolacích důvodů neakceptoval a nesprávnost prvostupňového rozsudku shledal pouze v chybě při výpočtu vypořádacího podílu, na niž ještě v řízení před soudem prvního stupně ve svém závěrečném návrhu upozorňovala její právní zástupkyně. Kromě zmiňované interpretační libovůle při výkladu právního předpisu krajský soud dále podle stěžovatelky pochybil, pokud své úvahy řádným způsobem neodůvodnil. Tím porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces a právo na právní pomoc. Za neústavní považuje stěžovatelka též odnětí možnosti podat opravný prostředek proti výroku o nákladech odvolacího řízení, ač takovýto výrok mnohdy podle jejího názoru podstatným způsobem zasahuje do majetkové sféry občana.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v reakci na výzvu označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. V podrobnostech odkázal dále na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádné nové skutečnosti ani právní argumentaci, Ústavní soud nepokládal za potřebné je zasílat stěžovatelce k replice a při svém rozhodování z něj nijak nevycházel.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze zejména v případě extrémního excesu při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, resp. výsledkem řízení, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. ledna 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 8, str. 75).
Uvedené závěry jsou významné pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci, neboť shora popsanými kvalifikovanými vadami napadené rozhodnutí ve výroku o nákladech odvolacího řízení trpí. Pochybení krajského soudu spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, které dopadá na případy, kdy některý z účastníků řízení měl ve věci plný úspěch, což v dané věci zcela zjevně i dle vyjádření krajského soudu nenastalo, neboť vedlejší účastník měl v odvolacím řízení úspěch jen částečný. Jako vhodnější se proto jevila aplikace §142 odst. 2, případně odst. 3 občanského soudního řádu, který upravuje rozhodování o nákladech řízení pro případ jen částečného úspěchu účastníka ve sporu. Za této situace bylo současně povinností soudu určit poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu účastníka-vítězné strany odečíst jeho neúspěch, tj. míru úspěchu druhé strany. Ve výši rozdílu má pak účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva. Namísto toho odvolací soud pouze stroze konstatoval, že vedlejší účastník měl ve sporu částečný úspěch a práva na náhradu nákladů řízení se vzdal, aniž jakkoliv zohlednil míru stěžovatelčina úspěchu ve sporu, jenž přitom na první pohled převládal. Takové rozhodnutí je v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení a neodpovídá rovněž požadavkům řádného odůvodnění. Odvolací soud svým postupem nerespektoval ústavní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) a porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na podkladě řečeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený výrok V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 369/2009-281 ze dne 21. října 2009 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.