ECLI:CZ:US:2011:2.US.1118.11.1
sp. zn. II. ÚS 1118/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelů a) M. B., a b) M. B., zastoupených Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 13, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2011 č. j. 11 Co 11/2011-143 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 12. 2010 č. j. 23 C 28/2008-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených usnesení obecných soudů, a to s odkazem na porušení ústavně zaručených práv a svobod deklarovaných v čl. 12 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas se závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích, kterými obecné soudy zamítly jejich návrh na ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř. pro dovolací řízení. Zdůraznili osobní charakter případu, kdy v důsledku exekuce, která je vedena na jejich movitý majetek, došlo k údajnému porušení jejich práva na respektování nedotknutelnosti obydlí.
Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 6. 12. 2010 č. j. 23 C 28/2008-153 rozhodl Okresní soud Plzeň-město o návrhu stěžovatele b) o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení tak, že ji zamítl. Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel odůvodnil svoji žádost tíživou sociální situací a nedostatkem finančních prostředků, avšak ani netvrdil, že by se od doby, kdy byly jeho předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků zamítnuty, jeho majetkové poměry zhoršily tak, aby splňoval podmínky pro případné osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Soud prvého stupně přitom poukázal na jednotlivá zamítavá rozhodnutí o žádostech stěžovatelů. K projednávané žádosti dále konstatoval, že stěžovatel b) je sice starobním důchodcem, avšak z jeho strany jde v této věci o svévolné a zcela zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když předmětem řízení je tzv. excindační (vylučovací) žaloba ve smyslu §267 o. s. ř., k níž je aktivně věcně legitimována toliko třetí osoba rozdílná od oprávněného a povinného. Stěžovatel b) je ovšem v exekučním řízení povinným a navíc dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání podle §238 o. s. ř. přípustné.
K odvolání stěžovatele b) bylo shora uvedené usnesení soudu prvého stupně Krajským soudem v Plzni potvrzeno usnesením ze dne 25. 1. 2011 č. j. 11 Co 11/2011-143. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a zdůraznil, že návrhy stěžovatele b) na osvobození od soudních poplatků byly soudy pravomocně zamítnuty opakovaně, stěžovatel b) změnu poměrů v této konkrétní žádosti nedoložil, a proto nejsou dány ani zákonné předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle §30 o. s. ř. ustanoví předseda senátu účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů.
Podle ustanovení §138 odst. 1 věta prvá o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z dikce uvedeného ustanovení (srov. obrat "může přiznat") lze ovšem dovodit, že je obecnému soudu ponechán prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, není tedy otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě byly doloženy a naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 28, str. 275.).
Ústavní soud může toliko přezkoumat, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. V posuzované věci ovšem žádné takové pochybení neshledal. Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se v souladu s ustanovením §30 a §138 odst. 1 o. s. ř. žádostí stěžovatele b) zabývaly a svůj následný postup řádně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které skutečnosti pro ně byly ve věci významné. Obecné soudy dospěly k závěru, že není důvod se odchylovat od závěrů dřívějších rozhodnutí týkajících se posouzení podmínek pro osvobození od placení soudních poplatků v případě stěžovatelů. Nové ve prospěch stěžovatele b) použitelné skutečnosti v průběhu řízení najevo nevyšly a stěžovatel b) je ostatně ani sám netvrdil. Otázkou, zda lze i v případě, že se jedná o řízení, v němž je právní zastoupení povinné, odůvodnit zamítnutí žádosti účastníka o ustanovení právního zástupce tím, že se z jeho strany jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, se Ústavní soud přitom podrobně zabýval např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1709/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), z nějž plyne, že takový postup je, in abstracto, v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud neměl ani v projednávané věci důvod se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení odchýlit a pro stručnost na ně odkazuje. Je totiž nepochybné, že i pokud by stěžovatelé v této konkrétní věci podali dovolání prostřednictvím advokáta, bylo by pro nepřípustnost dovolacím soudem odmítnuto, aniž by se jím soud věcně mohl zabývat. Obecné soudy podle Ústavního soudu tedy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Jejich postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu