ECLI:CZ:US:2011:2.US.1130.11.1
sp. zn. II. ÚS 1130/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. J. L., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 10 C 45/2011-16 ze dne 21. 3. 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 425/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 427/2003 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 418/2009 Sb. a zákona č. 425/2010 Sb., eventuálně ustanovení části druhé zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Současně navrhuje, aby Ústavní soud po přerušení řízení o ústavní stížnosti a postoupení věci plénu vydal nález, kterým zruší ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 425/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 427/2003 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 418/2009 Sb. a zákona č. 425/2010 Sb. (dále jen "zákon č. 201/1997 Sb.), eventuálně ustanovení části druhé zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 425/2010 Sb.").
V rámci vylíčení skutkového a právního stavu stěžovatel uvádí, že obdržel na svůj účet plat za měsíc leden roku 2011 ve výši 34.554,- Kč, což představuje plat odpovídající hrubému platu ve výši 47.298,- Kč. Pokud by ke snížení v důsledku aplikace nového ustanovení §3a zákona č. 201/1997 nedošlo, byl by hrubý plat stanoven podle původního systému v hrubé výši 63.000,- Kč a čistý plat by činil 45.377,- Kč. Protože v měsíci lednu čerpal dovolenou, činil by jeho hrubý plat 51.840,-Kč a čistý plat 37.682,- Kč. Rozdíl ve výši čistého platu v důsledku aplikace změny zákona by tak činil 3.128,- Kč, což je částka uplatněná v napadeném řízení s odůvodněním, že novelizované ustanovení §3 odst. 3 a vložené ustanovení §3a zákona č. 201/1997 Sb. je protiústavní a nemohla tak právně účinně vyvolat snížení jeho platu. Uvádí, že postupu soudu, který jeho žalobu projednával, nelze po procesní stránce nic vytknout. Protože jsou však soudem aplikovaná ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem, podává návrh na jejich zrušení.
Stěžovatel si je vědom judikatury Ústavního soudu vztahující se k tzv. bagatelním věcem, v daném případě však jde o věc zakládající důležitou otázku výkladu a aplikace základních lidských práv, což plyne mj. ze skutečnosti, že Ústavní soud pojednává věcně shodnou otázku, která je rovněž jádrem právní otázky této stížnosti (viz sp. zn. Pl. ÚS 17/10).
Stěžovatel má za to, že žalovaný nárok mu byl odepřen na základě protiústavního ustanovení zákona, přičemž tím bylo porušeno několik principů, které jsou nezbytné k ochraně jeho subjektivních práv na nerušený výkon veřejné funkce a na ochranu legitimního očekávání, a to ústavního principu nezávislosti státních zástupců a principu rovnosti, přiměřenosti a racionality normy. Právní povaha zásahu do jeho subjektivních práv je pak shodná s důvody, pro které stěžovatel považuje napadená ustanovení zákona za protiústavní.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel velmi podrobně rozebírá věcné důvody rozporu ustanovení §3 odst. 3 a §3a zákona č. 201/1997 Sb. Cituje nálezy, v nichž Ústavní soud dospěl k závěru, že postupy zákonodárce, kterými byl zkrácen plat soudců, jsou protiústavní, a domnívá se, že ve vztahu k principům výkonu funkce státního zástupce lze dojít ke stejným závěrům, byť dle textace Ústavy je zmíněna soustava státního zastupitelství pouze v čl. 80 jako součást výkonné moci. Z čl. 9 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy vyvozuje, že všechny orgány veřejné moci, které jsou v Ústavě zmíněny, jsou nadány určitou mírou nezávislosti, a tudíž ani státní zastupitelství nelze z logiky Ústavy považovat za podřízené jiné složce veřejné moci, čemuž svědčí i pozitivní vymezení jeho pravomoci v Ústavě. Uvádí, že nezávislost státních zástupců je kategorií vnitřně zcela odlišnou od nezávislosti soudů, obě kategorie nelze srovnávat co do obsahu, ale pouze co do významu, přičemž význam nezávislosti státních zástupců je dle něj srovnatelný s nezávislostí soudců. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel provádí srovnávací analýzu postavení státního zastupitelství v některých zemích, kde má budování demokratické společnosti delší tradici, a historický rozbor vývoje právní úpravy po roce 1989. Odkazuje na mezinárodně právní standardy nezávislosti a zdůrazňuje jeho právně filozofické důvody. Upozorňuje na to, že nezávislost státních zástupců se stala předmětem úvah obecných soudů i soudu Ústavního, přičemž odkazuje na příslušné judikáty. Stěžovatel shledává i rozpor s právem na nerušený výkon veřejné funkce dle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádí, že plat státních zástupců je pro výkon jejich funkce klíčový. Státní zástupce si nemůže přivydělat a nemá právo na žádné náhrady, má navíc přidělené množství pracovních úkolů, které musí splnit bez ohledu na to, zda to stihne v pracovní době, či zda tak musí činit i po pracovní době. S poukazem na rozpor s principem "pacta sunt servanda" a po provedení srovnání pojetí výkonu funkce státních zástupců v kontextu politického a právního diskursu ústavních činitelů a srovnání s jinými veřejnými funkcemi uvádí, že opakované snížení platu státních zástupců je tak systematickým ohrožením nerušeného výkonu funkce celého stavu státních zástupců. Konečně poukazuje i na rozpor s principem rovnosti, přiměřenosti a legitimního očekávání a požadavkem racionality právní normy, přičemž opět odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se otázky rovnosti v oblasti restrikcí soudcovských platů. Kromě porušení principu rovnosti též poukazuje na faktickou nepřiměřenost postupu zákonodárce, kdy na jedné straně jde o velmi intenzivní zásah do předpokladů nezávislosti státních zástupců, na druhé straně to však nepředstavuje významné ušetření prostředků státnímu rozpočtu. Kromě toho se postup spočívající ve snížení platů také dotýká principu předvídatelnosti - legitimního očekávání těch, pro něž byly již určité podmínky na dobu neurčitou formulovány. Dle jeho názoru je přípustný jiný trvalý mechanizmus určování odměn státních zástupců i jinak nastavený koeficient nebo způsob výpočtu základu, ovšem za předpokladu jejich trvalosti a přiměřenosti ve vztahu k významu předmětné funkce. Stěžovatel se nezříká solidarity a konstatuje, že pokud stát u zachování hodnoty a významu jeho práce zvýší daně všem stejným dílem, je ochoten se na takto ústavněkonformně pojaté solidaritě podílet bez námitek. Řešení v podobě napadeného ustanovení zákona však takové podmínky nesplňuje. Toto ustanovení se dle stěžovatele vymyká i případnému testu racionality.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 5 uvedeným rozhodnutím zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po České republice - Městskému státnímu zastupitelství v Praze zaplacení částky 3.128,- Kč, představující nedoplatek mzdy za leden 2011, a to s odůvodněním, že stěžovateli byl vyplacen plat ve výši stanovené platným zněním zákona č. 201/1997 Sb., jímž je soud vázán.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel se svou ústavní stížností sice domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byla v režimu ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. zamítnuta jeho žaloba o zaplacení nedoplatku mzdy za měsíc leden 2011, žádné námitky ve vztahu k tomuto rozhodnutí však nevznáší. Výhradně argumentuje protiústavností aplikovaného ustanovení zákona č. 201/1007 Sb.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že za neopodstatněnou ústavní stížnost považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v souvislosti s klíčovým tvrzením stěžovatele o rozporu aplikované právní úpravy s principem nezávislosti výkonu funkce státních zástupců, rozporu s právem na nerušený výkon veřejné funkce a rozporu s principem rovnosti, přiměřenosti a legitimního očekávání. Věcně shodná sporná otázka výkladu a aplikace tvrzených základních lidských práv, která je jádrem právní otázky této ústavní stížnosti, byla totiž Ústavním soudem projednávána jako plenární věc vedená pod sp. zn. Pl. ÚS 17/10, jejímž předmětem byl návrh Obvodního soudu pro Prahu 5 na zrušení ustanovení §3 odst. 9 zákona č. 201/1997 Sb. (stěžovatel v ústavní stížnosti sám na tuto skutečnost upozorňuje). Proto jsou pro posouzení úspěšnosti dané ústavní stížnosti klíčovými závěry, vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (dostupném na http://nalus.usoud.cz).
Uvedeným nálezem Ústavního soudu byl návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona zamítnut a ve zbytku byl návrh odmítnut. Ústavní soud v něm vyložil sporné otázky související s principem nezávislosti státních zástupců a jejich postavením v systému veřejných a ústavních funkcí a významem ochrany výkonu funkce státního zástupce, principem rovnosti, přiměřenosti a legitimního očekávání a s příbuznými právními otázkami a jejich tvrzené porušení v souvislosti s restriktivními opatřeními ve vztahu ke státním zástupcům neshledal důvodným.
Závěry, učiněné v označeném nálezu, lze plně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž by považoval za nutné, aby je znovu opakoval.
Jak bylo upozorněno výše, stran samotného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ústavní stížnost žádné konkrétní námitky neobsahuje a ani Ústavní soud nezjistil, že by tímto rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně chráněných práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ze stejného důvodu odmítl i akcesorický návrh na zrušení dotčeného ustanovení zákona (viz ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu