ECLI:CZ:US:2011:2.US.1168.11.1
sp. zn. II. ÚS 1168/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. P. - D., zastoupené JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem Wenzigová 5, Praha 2, směřující proti rozhodnutí Městského úřadu Kraslice, odboru životního prostředí ze dne 20. 4. 2007 č. j. ŽP-488/2003-231-OŽA, rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 27. 7. 2007 č. j. 2223/ZZ/07, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 30 Ca 98/2007 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010 č. j. 1 As 13/2010-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 19. 4. 2011 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V záhlaví citovaným rozhodnutím Městský úřad Kraslice, odbor životního prostředí, povolil A. Š. nakládání s vodami -zahradní jezírko na p.p.č. 1297/6 k.ú. Bublava (výrok I.), dodatečně povolil stavbu rozšíření zahradního jezírka (výrok II.), vydal souhlas s užíváním této stavby (výrok III.) a nevyhověl podaným námitkám účastníků řízení, včetně námitkám stěžovatelky a jejího manžela proti zahájení daného řízení o povolení stavby (výrok IV.).
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka a její manžel odvolání, k němuž Krajský úřad Karlovarského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství výše uvedeným rozhodnutím změnil odvoláním napadené rozhodnutí tak, že doplnil část výroku I. o údaje: "v množství cca 17,50 m3 a č. hydrologického pořadí 1-13-01-096." Výroky II., III. a IV. odvolací orgán potvrdil.
Citované rozhodnutí krajského úřadu stěžovatelka napadla žalobou u Krajského soudu v Plzni, v níž namítala, že souhlas s užíváním předmětné stavby byl vydán nesprávně podle §88 stavebního zákona, v rozporu s veřejným zájmem a jinými chráněnými zájmy oprávněných osob a byl tak porušen zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, vládní nařízení č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, a dále, že vydáním dodatečného povolení stavby nerespektoval limity hluku stanovené nařízením, k čemuž si dle jejího názoru měly správní orgány vyžádat odborný posudek.
Krajský soud žalobu v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky v odůvodnění uvedl, že pro vydání dodatečného stavebního povolení podle §88 odst. 1 stavebního zákona stavebník musel předložit podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem, přičemž jimi prokázal, že stavba je v souladu s veřejným zájmem a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. K námitce překročení hlukových limitů krajský soud uvedl, že stěžovatelka ve své argumentaci pomíjí závěr Zdravotního ústavu se sídlem v Karlových Varech o nemožnosti porovnání akustického tlaku A při provozu vodní kaskády s hygienickými limity. Krajský soud se v dané věci přiklonil k hodnocení důkazů správními orgány, když se stejně jako ony ztotožnil s výsledky měření provedenými Zdravotním ústavem se sídlem v Karlových Varech. Z toho důvodu správní orgány neaplikovaly §31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Soud dále zdůvodnil, proč podklady shromážděné ve správním řízení k posouzení souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem či závěry, které správní orgány učinily, nebyly zpochybněny měřením provedeným společností Metrex Praha, a. s., ani znaleckými posudky Ing. V. K., neboť jejich měření dospívají k nepřesným nestandardním údajům a nebyla provedena v souladu s platným metodickým postupem.
Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž nesouhlasila s posouzením podmínek pro udělení souhlasu správního orgánu s užíváním stavby ve smyslu §88 stavebního zákona krajským soudem. Dále stěžovatelka namítala, že krajský soud při posuzování skutkové podstaty vycházel ze skutečností, které nemají oporu ve spise nebo jsou s ním v rozporu, konkrétně se tak mělo podle stěžovatelky stát v případě posuzování vlivu hluku způsobeného provozem stavby. Stěžovatelka polemizovala i se způsobem hodnocení důkazů krajským soudem, kdy nesouhlasila zejména s hodnocením znaleckých posudků Ing. V. K. krajským soudem, neboť podle ní znalec jednoznačně potvrdil, že provozem vodní kaskády a jezírka jsou porušovány hlukové limity.
Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou, neboť neshledal důvod se od hodnocení důkazů a posouzení předmětných listin ze strany krajského soudu odchýlit. Ke konkrétní námitce stěžovatelky stran nesprávného hodnocení závěrů znaleckého posudku Ing. V. K., Nejvyšší správní soud konstatoval, že "souhlasí jednak se závěrem soudu, že na (uvedené) posudky nelze nahlížet jako na znalecké posudky, neboť Ing. K. nebyl v rámci žádného probíhajícího řízení ustanoven předepsaným postupem jako znalec (...). Svá vyjádření tak Ing. K. podal nikoli v rámci řízení jako znalec, ale na žádost účastníka. Tyto posudky tak byly správně vyhodnoceny jako důkazy listinou, navržené jednou stranou probíhajícího řízení." (str. 6 - 7 rozsudku). Dále Nejvyšší správní soud zdůraznil, že musí dát za pravdu krajskému soudu také co do obsahového hodnocení uvedených posudků. "Ing. K. skutečně nijak nezpochybnil předchozí měření provedená jinými subjekty (ať již Zdravotním ústavem Karlovy Vary, společností Metrex Praha nebo Okresní hygienickou stanicí Sokolov), ale naopak je vzal za podklad celého svého hodnocení místní situace." Nadto Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že "(...) během řízení před správními orgány se vyskytly okolnosti zavdávající důvody pochybovat o nezávislosti Ing. K. (...) Uvedený posudek pak často také překračuje meze odborného posouzení, a proto působí značně neprofesionálně a nedůvěryhodně." (str. 7 rozsudku). Proto Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit stěžovatelce v tom, že krajský soud nesprávně zhodnotil uvedené posudky, když podle názoru krajského soudu tyto nezvrátily závěry, k nimž na základě jiných podkladů dospěly správní orgány.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nicméně výše předestřené závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv velmi obsáhle předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedené kasační stížnosti a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy i před správními orgány. Nadto stěžovatelka vyslovila nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal žádné vady, zejména v jeho způsobu hodnocení závěrů ze znaleckých posudků Ing. K. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o správní žalobě a v řízení o kasační stížnosti či dokonce ve stejném rozsahu jako činí správní orgány.
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před správními orgány i před obecnými soudy, zejména pak v řízení o kasační stížnosti, a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud, jejichž rozhodnutí byla zejména napadena, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Zejména důkladně se vypořádaly s námitkou stran nesprávného hodnocení závěrů znaleckých posudků Ing. K., kterou stěžovatelka setrvale až zarytě vznášela od samého počátku řízení o dodatečném stavebním povolení, a podrobně zdůvodnily, proč tuto námitku, stejně jako ostatní námitky neshledaly důvodnými. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu