ECLI:CZ:US:2011:2.US.1179.11.1
sp. zn. II. ÚS 1179/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 142/2011 ze dne 30. března 2011, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 19. dubna 2011 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou a opravenou podáním ze dne 19. května 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro trestné činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona, neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 4 trestního zákona. V tomto řízení byl usnesením ze dne 27. listopadu 2009 vzat do vazby z předstižného důvodu. Podáním, doručeným Okresnímu soudu Plzeň - město 1. března 2011 požádal o propuštění z vazby na svobodu, přičemž požádal o osobní slyšení s tím, že při něm nabídne písemný slib a případně peněžitou záruku. Soud prvního stupně rozhodl v neveřejném zasedání tak, že žádost zamítl a nabídku peněžité záruky nepřijal. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž výslovně požádal, aby byl osobně přizván k projednání této stížnosti a odvolal se přitom na nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 (ze dne 24. listopadu 2009). Tato stížnost byla soudem druhého stupně odmítnuta v neveřejném zasedání, aniž by byl stěžovatel vyslechnut.
3. Stěžovatel shledává porušení svých základních práv především v tom, že jej soud druhého stupně nevyslechl, ačkoliv jej o to výslovně žádal, a tím mu bylo znemožněno účinně hájit svá práva. Byla tím porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti a vytýká odvolacímu soudu, že bezdůvodně uzavřel, že se na daný případ nevztahuje nález sp. zn. II. ÚS 1681/08. Dále stěžovatel vytýká soudu druhého stupně, že své rozhodnutí neodůvodnil dostatečně, ale v podstatě odkázal na svá předchozí rozhodnutí.
4. S ohledem na to, že se v daném případě jedná především o zásah do osobní svobody, přistoupil Ústavní soud i bez návrhu, v souladu se svojí ustálenou rozhodovací činností, k projednání věci přednostně mimo pořadí.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
6. Je třeba souhlasit se stěžovatelem v tom, že právo na osobní slyšení v rámci rozhodování o vazbě je zcela zásadním komponentem práva obviněného (obžalovaného) na spravedlivý proces (srov. sp. zn. I. ÚS 573/02, N 41/32 SbNU 397; aj.), které je obecné a tedy bez ohledu na to, za jakých okolností se o omezení svobody rozhoduje (sp. zn. II. ÚS 1945/08, N 80/53 SbNU 11). Ovšem nutnost osobního výslechu obviněného (obžalovaného) obecným soudem v případě vazebních rozhodnutí není dána bez dalšího automaticky (sp. zn. I. ÚS 1812/08, N 186/51 SbNU 285, a jiné, ale i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. prosince 2008). Osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu (ve dvou instancích) tehdy, pokud obviněný (obžalovaný) nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností, majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam, a jež by nebylo lze objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní (srov. sp. zn. IV. ÚS 353/04, N 35/36 SbNU 395, a jiné).
7. V nyní posuzovaném případě, z odůvodnění stěžovatelem předloženého usnesení soudu prvního stupně, vyplývá, že stěžovatel byl tímto soudem vyslechnut předtím, než bylo rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Konkrétně se měl stěžovatel při tomto výslechu vyjádřit mj. o zajištění bydlení a prostředků pro obživu v případě propuštění z vazby, jako i o dalších skutečnostech uváděných ve vlastní žádosti (str. 4 usnesení). Jeho právu na slyšení před rozhodnutím soudu bylo tedy učiněno zadost při vědomí, že tatáž základní práva v řízení o opravném prostředku jsou bezvýhradně přiznána toliko v trestním řízení o věci samé (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Bylo tedy na stěžovateli, aby v rámci stížnosti uvedl relevantní důvody pro jeho slyšení soudem druhého stupně, tak jak je vyloženo výše. Ovšem stěžovatel tento svůj požadavek (shodně s argumentací použitou v ústavní stížnosti) podložil toliko požadavkem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti a právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08. Jakkoliv lze tedy souhlasit se stěžovatelem v tom, že se soud druhého stupně vypořádal s požadavkem na osobní slyšení v podstatě jen odkazem na rozhodnutí o dříve uplatněném totožném návrhu stěžovatele a konstatováním, že se nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 na řešení předmětné otázky nevztahuje, nelze v tom shledat porušení základních práv v jejich materiálním pojetí. Argumentace stěžovatele ohledně tohoto požadavku byla totiž ryze obecná a neplynulo z ní tedy, čím by osobní slyšení mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní, jak je vyloženo výše. Soud druhého stupně se tak ani nemohl s neexistující relevantní argumentací nijak vypořádat. Pokud pak jde o jeho závěr, že nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 na daný případ nedopadá, tak ten lze rovněž považovat za ústavně souladný. V onom nálezu totiž byla řešena zcela specifická situace, kdy bylo rozhodováno dovolacím soudem o vazbě podle §265l odst. 4 trestního řádu v souvislosti se zrušením předcházejícího výroku o trestu, kdy dovolací soud ke slyšení obžalovaného nepřistoupil. To je skutečně naprosto nesrovnatelná situace s tou, o kterou jde v tomto případě.
8. Pokud jde o vlastní odůvodnění napadeného usnesení, tak nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem, když se soud, rozhodující o opravném prostředku, zcela ztotožní se závěry nižšího soudu, jak se stalo v posuzovaném případě. Pokud se totiž jako v posuzovaném případě zabýval soud prvního stupně věcí zevrubně a podrobně a svá východiska a závěry přesvědčivě a logicky vyložil, tak by opakování těchto závěrů soudem druhého stupně, který se s nimi zcela ztotožňuje, bylo pouhým formalismem.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu