ECLI:CZ:US:2011:2.US.120.11.1
sp. zn. II. ÚS 120/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. F., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 14 Cmo 218/2009-261, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 54 Cm 63/2003-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo na rovné zacházení.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2010, č. j. 14 Cmo 218/2009-261, potvrdil v řízení o přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlavním akcionářem usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 54 Cm 63/2003-202, jímž byl zamítnut návrh navrhovatele (stěžovatele) na určení, že vypořádání v penězích ve výši 740 Kč na jednu akcii zaniklé společnosti PPF investiční holding, a. s., poskytované společností RAVIN HOLDING, a. s., při převzetí, je nižší než přiměřené a že navrhovateli náleží právo na dorovnání v penězích ve výši 3.486 Kč na jednu akcii uvedené společnosti. Současně nepřipustil změnu návrhu, jíž navrhovatel požadoval, aby bylo určeno, že doplatek za jednu akcii činí 2.746 Kč. Konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1332/2005 a 29 Odo 442/2006 dospěl odvolací soud k závěru, že právo akcionáře na dorovnání (§220p odst. 4 ve spojení s §220k odst. 2 - 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) lze uplatnit jedině žalobou na plnění, neboť u žaloby na určení nelze dovodit naléhavý právní zájem. Stěžovatel sice současně s návrhem na určení učinil předmětem řízení i návrh na plnění, avšak v této části bylo řízení v důsledku nesplnění poplatkové povinnosti ze strany navrhovatele zastaveno.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s právními závěry obecných soudů, které odmítly návrh na určení s tím, že v uvedené věci je možná jedině žaloba na plnění. Stěžovatel přednáší celou řadu argumentů (převážně v rovině podústavního práva), pro něž mělo být jeho návrhu vyhověno. Rovněž poukazuje na některé nálezy Ústavního soudu (konkrétně zmiňuje nález Pl. ÚS 38/01 a Pl. ÚS 56/05), s nimiž jsou závěry obecných soudů v rozporu. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti zmínil, že podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu, ale protože není jisté, jak dovolací soud posoudí přípustnost dovolání s ohledem §237 odst. 2 písm. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podal současně i ústavní stížnost.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
7. V dané věci Ústavní soud ze samotné ústavní stížnosti zjistil, a tuto skutečnost ověřil z databáze Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz/), že v řízení bylo stěžovatelem podáno dovolání směřující proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Může se jednat přitom pouze o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení zůstala žaloba na určení, nehraje v tomto případě omezení přípustnosti dovolání vyplývající z §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. roli. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné.
8. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj