ECLI:CZ:US:2011:2.US.1219.11.1
sp. zn. II. ÚS 1219/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. N., právně zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 1. 2011 č. j. 0 Nt 11/2011-8 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 25. 2. 2011 č. j. 54 To 6/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel, který je stíhán pro zločin podplácení podle ustanovení §332 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b), trestního zákoníku, vzat dle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) trestního řádu do vazby.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl tak, že podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu se napadené usnesení zrušuje a stěžovatel se bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu.
Krajský soud stížnost shledal důvodnou pouze zčásti. Přisvědčil námitkám stěžovatele, že odůvodnění napadeného usnesení ohledně vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu je příliš stručné a nekonkrétní a s ohledem na okolnosti případu i osobnost stěžovatele nejsou v současné době žádné konkrétní důvody k obavě, že by mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat. Ohledně existence vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu však krajský soud konstatoval, že v případě zločinu podplácení podle ustanovení §332 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b), trestního zákoníku se jedná o specifickou trestnou činnost, u níž je vyšetřování v počáteční fázi. Kromě shromažďování důkazů probíhá šetření dalších aktivit stěžovatele, které mohou s daným případem úzce souviset, jakož i šetření možného zapojení dalších osob či podnikatelských subjektů a zda se jednalo o ojedinělý počin či o trestnou činnost širšího rozsahu. Je proto namístě obava, že by stěžovatel mohl průběh trestního řízení ovlivňovat ve svůj prospěch a tak mařit dosažení jeho účelu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatek odůvodnění, který byl v části týkající se vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu konstatován i stížnostním soudem. Dle stěžovatele soud obdobným způsobem rozhodoval i ohledně existence vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící pro závěr, že by stěžovatel trestní stíhání tímto způsobem ovlivňoval, nebo takové jednání zamýšlel, případně že by takové nebezpečí s ohledem na konkrétní okolnosti hrozilo. Pochybení ve věci posouzení vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu pak stížnostní soud nenapravil, ale nahradil původní zásah do práva stěžovatele na osobní svobodu novým zásahem minimálně stejné intenzity, když zkoumání existence vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu vztáhl ke skutkům, pro které není stěžovatel trestně stíhán a z nichž minimálně části se ani nemohl osobně zúčastnit.
Oba soudy se podle názoru stěžovatele rovněž nevyrovnaly s povinností řádně zjistit skutkový stav věci a provést příslušné důkazy způsobem vyplývající z judikatury Ústavního soudu. Právní zástupce stěžovatele zjistil, že součástí spisu v době vydání obou rozhodnutí napadených ústavní stížností nebyl žádný důkazní materiál a byla vydána výhradně na základě tvrzení, která původně uvedl policejní orgán, a následně v návrhu na povolení vazby zopakovalo příslušné státní zastupitelství. V řízení před soudy obou stupňů chyběly jakékoliv důkazy osvědčující skutkový stav, který měl následně soud posoudit a na jeho základě rozhodnout o existenci či neexistenci vazebních důvodů, nebyly provedeny a ani provedeny být nemohly, neboť součástí spisu nebyly a rovněž nebyly předloženy při jednání soudu. To se v plném rozsahu týká i nespecifikovaných "operativních zjištění", na které odkazuje soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 2. 201I.
S odvoláním na shora uvedené skutečnosti stěžovatel namítl, že postupem obou účastníků bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby na obviněného v trestním řízení spadá v zásadě do výlučné pravomoci obecných soudů; do příslušných úvah ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, nejnověji viz např. závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 či IV. ÚS 3446/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS).
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V Projednávané věci, posuzované v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo.
Pokud jde o vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu, pro který byl stěžovatel též vzat do vazby napadeným usnesením okresního soudu, podstatné je, že krajský soud napadené usnesení okresního soudu zrušil a stěžovatele sám vzal do vazby jen z důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu.
Vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu byl okresním soudem zejména odůvodněn tím, že "vyšetřování trestné činnosti obviněného je v počátku a dosud nebyl vyslechnut zásadní svědek Ing. P. Z operativních šetření Policie ČR je pak patrné, že probíhá zjišťování dalších osob, které mohly mít z trestné činnosti prospěch či se na ní podílet, a to s ohledem na zjištění týkající se majetkových propojení mezi zaměstnavatelem obviněného a dalšími podnikatelskými subjekty. Navíc existují i určité rozpory i ve výpovědi obviněného a spoluobviněného Ing. J. M. Je tedy vysoce pravděpodobné, že v případě ponechání na svobodě by mohl obviněný mařit trestní řízení ovlivňováním svědků, ale rovněž působením na další doposud neustanovené osoby." Uvedené odůvodnění do svého rozhodnutí převzal rovněž soud stížnostní, který je dále konkretizoval tím, že dle něj "operativními metodami získané poznatky dokládají, že existují konkrétní osoby či podnikatelské subjekty, které mohly být do korupčního jednání zapojeny. Konkrétně se jedná o aktivity vůči společnosti ČEZ DISTRIBUCE, a.s., činnost představitelů společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, s.r.o., například v souvislosti s antidatováním některých důležitých podkladů apod. nebo roli jednotlivých investorů. Za této situace, kdy je třeba určit, zda na věci byly či nebyly zainteresovány i další subjekty a stanovit, zda se jednalo o ojedinělý počin či o trestnou činnost širšího rozsahu, je obava, že by obviněný mohl průběh trestního řízem ovlivňovat ve svůj prospěch a tak mařit dosažení jeho účelu".
K těmto důvodům vazby Ústavní soud obecně uvádí, že tzv. koluzní vazba je dána, pokud jsou v daném případě shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností důležitých pro náležité objasnění věci. Ve své bohaté judikatuře k tomuto důvodu vazby Ústavní soud konstatoval, že o takovou konkrétní skutečnost jde nejen tehdy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale existuje-li určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování. Navíc je třeba mít na paměti, že vazba koluzní je časově omezená ustanovením §71 odst. 2 tr. řádu, a po této době již tento důvod nelze uplatňovat.
Za uvedené situace nelze dospět k závěru, že by se soud v otázce důvodnosti vazby dopustil nepřípustné svévole, tedy, že ústavněprávně přípustné meze soudního uvážení (podmínka "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny. Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně zdůraznit, že na odůvodněnost vazebních rozhodnutí i rozhodnutí o dalších zajišťovacích institutech dle trestního řádu nelze vznášet přemrštěné nároky v okamžiku, kdy věc je teprve ve stadiu vyšetřování a dílčí skutková zjištění se mohou upřesňovat a měnit.
Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1200/11 ústavní stížnost spoluobviněného Ing. M., směřující rovněž proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o jeho vzetí do vazby.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu