ECLI:CZ:US:2011:2.US.1249.11.1
sp. zn. II. ÚS 1249/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 4, IČ: 00063584, se sídlem Táborská 350, Praha 4, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 25 Co 303/2010-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že soud porušil její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před obecnými soudy byl veden spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaného Hlavního města Prahy. Žaloba v této věci byla vzata žalobcem zpět; soud prvého stupně řízení zastavil a v rámci rozhodnutí o nákladech řízení přiznal nárok na jejich náhradu vůči žalobci mimo jiné též stěžovatelce. Proti tomuto výroku podala stěžovatelka odvolání, a to z důvodů nesprávného výpočtu výše přisouzených nákladů.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení přisouzených stěžovatelce změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobce a vedlejší účastnice nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že předmětem sporu bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které je svým charakterem řízením, v němž oba účastníci mohou podat návrh na jeho zrušení a vypořádání. Z toho dovozoval, že přiléhavým řešením bylo nepřiznat náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") žádnému z účastníků, a to i s přihlédnutím k tomu, že důvodem zpětvzetí žaloby žalobcem byla jeho snaha předmět sporu řešit dohodou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v daném případě nebylo postupováno v souladu se zákonem, neboť ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo aplikováno bez provázanosti s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. Poukázala na to, že v dané věci to byl žalobce, který procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Argumentaci soudu považuje za nepřiléhavou zejména v té části, kde se odvolává na vyjádření žalobce o snaze řešit předmět sporu dohodou. O žádnou dohodu se nepokusil a smírné řešení předmětu sporu nikdy nevyvolal. Z toho dovozuje, že ze strany odvolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a navrhla, aby napadené rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, zejména jde-li o vysokou částku, avšak ani v takovém případě jej nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Přitom platí již dříve vyslovené stanovisko Ústavního soudu, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického, jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo ani do práva na právní pomoc, neboť v tomto právu nebyla stěžovatelka nijak omezena. Právo na náhradu nákladů řízení není součástí základního práva na právní pomoc.
Ústavní soud ověřil, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu