ECLI:CZ:US:2011:2.US.1282.11.1
sp. zn. II. ÚS 1282/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů E. Z. a E. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 C 476/2002-128 ze dne 5. 8. 2008, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 799/2008-152 ze dne 23. 9. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 353/2011-256 ze dne 30. 3. 2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2011, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimž vytýkali nedostatečná skutková zjištění.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala formální náležitosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byli stěžovatelé přípisem ze dne 4. 5. 2011 vyzváni k odstranění vytýkaných vad ve lhůtě 30 dnů. Tato výzva mimo jiné obsahovala informaci, že v řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeni advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, a upozornění, že pokud vytčené vady nebudou ve stanovené lhůtě odstraněny, bude jejich návrh odmítnut. Předmětnou výzvu obdrželi stěžovatelé oproti podpisu dne 9. 5. 2011
Dne 31. 5. 2011 a 6. 6. 2011 obdržel Ústavní soud přípisy, v nichž stěžovatelé žádali o prodloužení stanovené lhůty s tím, že jim bylo dle jejich slov odmítnuto poskytnutí právní služby všemi advokáty na Ústecku i v Brně a v současné době se proto obrátili na Českou advokátní komoru (dále jen "Komora") se žádostí o ustanovení advokáta, jejíž vyřízení si však vyžádá nějaký čas. Ačkoliv Ústavní soud stěžovatelům v jejich žádosti vyhověl a lhůtu jim prodloužil o dalších 30 dnů (sdělení o tom bylo oběma navrhovatelům doručeno dne 13. 6. 2011, lhůta tudíž marně uplynula dnem 13. 7. 2011), k odstranění dříve vytknutých vad ani v této nové lhůtě nedošlo.
Za dané situace Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než návrh jako vadný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že dalším žádostem navrhovatelů o prodloužení lhůty k odstranění vad, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 7. a dne 8. 7. 2011, již vyhověno nebylo, a to z následujících důvodů. Stěžovatelé ve svých podáních sice informovali Ústavní soud o odmítnutí právního zastupování ze strany advokáta Mgr. P. S., ustanoveného jim Komorou, respektive vyjádřili nesouhlas s jeho právním názorem, podle něhož se v jejich případě jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování práva, a není zde tudíž dán žádný důvod pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé na projednávané ústavní stížnosti, přes doporučení ustanoveného právního zástupce k jejímu zpětvzetí, nadále trvali a žádali Ústavní soud o opětovné prodloužení lhůty k odstranění vad podání, jelikož jsou "nuceni hledat mezinárodního advokáta". Ústavní soud z připojených listin zjistil, že Mgr. P. S. byl stěžovatelům určen k poskytnutí placené právní služby na základě rozhodnutí Komory ze dne 6. 6. 2011. Dne 13. 6. 2011 vykonal se stěžovateli hodinovou právní poradu, během níž stěžovatelům sdělil, že podle jeho názoru byl postup soudu prvního i druhého stupně lege artis a že nebyla porušena žádná procesní ani hmotně právní práva stěžovatelů, neshledal proto důvod pro užití mimořádných opravných prostředků, natož ústavní stížnosti. Stěžovatelům dále navrhl sepis zpětvzetí jimi podané ústavní stížnosti. Na svém stanovisku Mgr. S. posléze setrval, jak vyplývá z jeho dopisů ze dne 21. 6. 2011 a dne 23. 6. 2011, adresovaných stěžovatelům, jejichž kopie stěžovatelé přiložili k posuzovaným žádostem.
Z řečeného je jednak patrné, že stěžovatelé byli se stanoviskem Mgr. S. ohledně jimi podané ústavní stížnosti seznámeni již dne 13. 6. 2011, tedy v den, kdy počala běžet prodloužená lhůta k odstranění vad návrhu, a stěžovatelé tak již od tohoto data a dále po celých následujících 30 dnů mohli vyvíjet činnost směřující k obstarání jiného právního zástupce. Ústavní soud vzhledem k těmto okolnostem nepovažuje za produktivní další prodloužení lhůty k odstranění vad podání, aby tak stěžovatelům poskytoval prostor k napravení jejich nedostatečné aktivity.
Nelze dále označit za překážku v přístupu stěžovatelů k Ústavnímu soudu ani zmiňovaný postup Komorou ustanoveného advokáta Mgr. S. Dle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů a ani se nemůže domoci poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona (dále jen "žadatel"), má právo, aby mu Komora na základě jeho včasného návrhu advokáta určila. V téže věci však může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou; to neplatí, odmítne-li v této věci dříve určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v §19. V rozhodnutí o určení advokáta Komora vymezí věc, v níž je advokát povinen právní služby poskytnout, jakož i rozsah těchto služeb. Komorou určený advokát je pak povinen právní služby žadateli poskytnout za Komorou určených podmínek. To neplatí, jsou-li dány důvody pro odmítnutí poskytnutí právních služeb uvedené v §19 nebo jde-li o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva; v těchto případech advokát o důvodech neposkytnutí právních služeb bez odkladu písemně vyrozumí žadatele a Komoru.
Určení advokáta Komorou podle §18 odst. 2 zákona o advokacii nemá povahu aktu, který by zakládal právní vztah zástupce a zastoupeného, ale je příkazem konkrétnímu advokátovi poskytovat právní službu, což představuje realizaci ústavního práva na právní ochranu, obsaženého v ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na základě tohoto určení vzniká advokátovi povinnost vůči žadateli, spočívající v poskytnutí určité právní služby. Tato povinnost (plnění ze strany advokáta) však nemusí být totožná s přáním žadatele, resp. s jeho představami o určitém právním úkonu, anebo zastoupení v právní věci. Advokát není povinen splnit jakékoliv přání žadatele - klienta, pokud zjistí, že nejde o zastupování či prosazování jeho oprávněných zájmů zákonnou cestou. V takovém případě může poskytnutá služba spočívat v právním rozboru věci resp. v právní poradě, jak tomu bylo v případě stěžovatelů.
V tomto směru Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil význam účasti advokáta při podávání ústavních stížnosti, která má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí, jinými slovy zaručit, aby návrh byl vůbec způsobilý k projednání (viz k tomu usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 141/97 ze dne 17. 2. 1998 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 12, str. 377 a násl., nověji např. usnesení sp. zn. I. ÚS 407/10 ze dne 3. 6. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 2140/09 ze dne 2. 10. 2009 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3179/08 ze dne 10. 3. 2009, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v daném případě provedl rozbor předložené věci, přičemž porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ve shodě s názorem Komorou určeného advokáta, nezjistil. Stěžovatelé brojí proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 C 476/2002-128 ze dne 5. 8. 2008, jímž bylo, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 799/2008-152 ze dne 23. 9. 2010, stěžovatelům uloženo zaplatit žalobci - Společenství vlastníků jednotek domu J. Plachty 173 částku 32.118,- Kč s příslušenstvím (odvolací soud žalobu nad rámec uvedeného zamítl co do částky 459,- Kč s příslušenstvím), dále bylo řízení co do částky 4.017,- Kč s příslušenstvím zastaveno a stěžovatelům uloženo hradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé dne 9. 12. 2010 dovolání, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 353/2011-256 ze dne 30. 3. 2011 odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60ti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ve vztahu k poslednímu rozhodnutí v řadě, tedy napadenému usnesení Nejvyššího soudu, nutno z hlediska řízení před Ústavním soudem dodat toliko, že podané dovolání bylo ex lege nepřípustné a jako takové muselo být Nejvyšším soudem odmítnuto. Stalo se tak s odkazem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), dle něhož je dovolání [podle §237 odst. 1 o.s.ř.] nepřípustné mj. ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Vzhledem k výši sporné částky tak závěry Nejvyššího soudu nevyvolávají otázky stran ústavnosti rozhodnutí o odmítnutí dovolání a v této části by bylo nutno ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení, tedy toliko z důvodu plynoucího přímo ze zákona; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož by bylo třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou. Námitkami obsaženými ve stížnostním návrhu stěžovatelů a jeho doplnění, směřujícím výlučně proti těmto rozsudkům, by se tak Ústavní soud nemohl zabývat, což jen podpořilo jeho rozhodnutí neprodloužit stěžovatelům lhůtu k odstranění vad podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj