ECLI:CZ:US:2011:2.US.1305.11.1
sp. zn. II. ÚS 1305/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 8, 796 01 Prostějov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2011, č. j. 17 Co 424/2009-114, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2011, č. j. 17 Co 424/2009-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, podané včas a ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Dovozuje, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy žalovala o zaplacení pohledávky ve výši 187.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. listopadu 2004, podle které měl být dluh uhrazen nejpozději do 31. prosince 2006. Dlužník dluh ve stanoveném termínu neuhradil, avšak uznal dluh co do důvodů i výše, a současně byla uzavřena dohoda o prodloužení termínu zaplacení dluhu do 7. června 2007. Protože dluh nebyl zaplacen ani v tomto termínu, podala žalobu. Soud v této věci vydal platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná strana odpor, ve kterém namítla, že jí dne 1. listopadu 2004 žádná půjčka stěžovatelkou poskytnuta nebyla. Po provedeném dokazování soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, že v roce 2004 stěžovatelka žalované straně žádnou půjčku neposkytla a smlouvu o půjčce, která byla obsahem k důkazu předložené listiny ze dne 1. listopadu 2004, označil za smlouvu sjednanou "na oko". Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém především zpochybňovala věrohodnost důkazů provedených soudem prvního stupně.
3. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížností napadenými rozhodnutími potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se jednak vypořádal s otázkou důkazního břemene v situaci, kdy dojde k uznání dluhu, a jednak vyložil, proč důkazy provedené soudem prvního stupně považoval za dostatečné s tím, že jimi bylo prokázáno, že dne 1. listopadu 2004 k uzavření půjčky mezi stěžovatelkou a žalovanou stranou nedošlo.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které napadá postup obecných soudů spočívající především v tom, že podle jejího názoru překročily zákonné meze pro volné hodnocení důkazů. Odvolacímu soudu pak zejména vytýká, že vybočil z rozsahu svého oprávnění tím, že podrobně rozebral otázku přenesení důkazního břemene v souvislosti s uznáním dluhu co do důvodů a výše na žalovanou stranu, ačkoliv se touto otázkou soud prvního stupně vůbec nezabýval. Stěžovatelka tvrdí, že porušil §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a porušil princip přímosti, protože položil skutkovou otázku týkající se důvodů podpisu smlouvy o půjčce právnímu zástupci a nikoli žalovanému, který jediný na ni mohl relevantně odpovědět, a to v situaci, kdy nebyl odvolacímu řízení přítomen. Podle jejího názoru odvolací soud dospěl bez odpovídajících důkazů k závěru, že žalovaná strana důkazní břemeno k prokázání neexistence dluhu uznaného co do důvodů a výše unesla. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2011, č. j. 17 Co 424/2009-114, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2011, č. j. 17 Co 424/2009-118, zrušil.
5. Ústavní soud si k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5 C 248/2008 a seznámil se s jeho obsahem.
6. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
7. Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry nemá a ani nemůže mít ústavněprávní rozměr, neboť právo na spravedlivý proces negarantuje účastníkovi řízení úspěch ve věci. Toto základní právo zajišťuje účastníkům řízení dodržování pravidel procesu a rovné zacházení. Za porušení rovnosti ovšem nelze považovat okolnost, že soud v rámci procesu rozhodování dá přednost jednomu důkazu před druhým, pokud takový postup náležitě zdůvodní.
9. Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovatelce, že odvolací soud porušil zásadu přímosti, pokud položil skutkovou otázku právnímu zástupci žalovaného a nikoliv jemu samotnému. Z povahy zastoupení v civilním procesu vyplývá, že sdělení zástupce účastníka řízení jsou sděleními zastoupeného účastníka, neboť zástupce nejedná svým jménem, ale jménem zastoupeného. Kromě toho, sdělení právního zástupce v reakci na dotaz soudu nehrálo prakticky žádnou roli v úvahách odvolacího soudu, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Bylo přitom věcí právního zástupce, zda na položenou otázku odpoví, či nikoliv. Nic mu nebránilo, pokud neznal správnou odpověď, se odvolat na přímé vyjádření svého klienta.
10. Stejně tak i právní závěry odvolacího soudu se shodovaly s právními závěry nalézacího soudu. Odvolací soud tak neporušil procesní pravidla odvolacího řízení, a to ani tím, že doplnil odůvodnění rozhodnutí o výklad přenosu důkazního břemene v případě uznání dluhu co do důvodů a výše. I když tato otázka nebyla explicitně v odůvodnění soudu prvního stupně vyjádřena, je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že soud prvního stupně vycházel ze stejného pojetí důkazního břemene, a odvolací soud proto mohl odůvodnění v uvedeném smyslu doplnit.
11. K námitce stěžovatelky, že se soudy nevypořádaly právně relevantním způsobem s podpisem uznání dluhu co do důvodů a výše, jest třeba uvést, že předmět řízení je vymezen skutkovými tvrzeními žalobce, tedy v daném případě stěžovatelky. Tak, jak byl předmět řízení stěžovatelkou vymezen jejími skutkovými tvrzeními, nebyl prostor pro úvahy jdoucí nad tento rámec.
12. Postup obecných soudů, jmenovitě pak odvolacího soudu tedy v daném případě nevybočil z mezí procesních pravidel, jimiž se civilní proces řídí.
13. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu