ECLI:CZ:US:2011:2.US.1344.11.1
sp. zn. II. ÚS 1344/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti EUROMETEX, s.r.o., se sídlem Vršovické nám. 2/111, Praha, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem Advokátní kanceláře Vinohradská 126, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. 38 Co 275/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 6. 2010 čj. 4 C 75/2008-219 tak, že žaloba stěžovatele, jíž mělo být uloženo zaplatit žalovanému částku 32 576,25 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
Stěžovatel na základě reklamace vadné součásti stroje (dodaného na základě leasingové smlouvy) poskytl žalovanému novou součástku. Z expertízy učiněné výrobcem mělo vyplynout, že se o žádnou záruční vadu nejednalo, neboť vada byla způsobena nesprávným užíváním ze strany žalovaného. Stěžovatel proto po žalovaném požadoval zaplacení rozdílu mezi novou a původní součástkou, která byla ponechána výrobnímu závodu k dalšímu využití.
Soud prvního stupně shledal kupní smlouvu absolutně neplatnou, vztah mezi účastníky řízení posoudil podle zásad bezdůvodného obohacení a uložil žalovanému bezdůvodné obohacení vydat. Odvolací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že původní kupní smlouva je platná a jednalo se o standardní záruční opravu.
Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť odvolací soud bez jakéhokoliv upozornění přistoupil ke změně napadeného rozsudku a uchýlil se ke spekulativním závěrům, že tvrzení stěžovatele nebyla prokázána, přestože stěžovatel po celé řízení poukazoval na to, že žalovaný ještě před reklamací vadného rozvaděče do stroje konstrukčně zasáhl.
Stěžovatel poukazuje na to, že mu nebylo dáno žádné poučení dle §118a o.s.ř., žádné důkazy nebyly znovu zopakovány a vůbec mu nebylo předestřeno, že věc bude posuzována jinak. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že se jedná o rozhodnutí nesoucí znaky libovůle, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů vycházejících ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně a rozhodl-li sám bez jakéhokoliv dokazování, aniž jakýmkoliv způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru krajského soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již tento soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda se ve věci jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí.
Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé rozhodnutí, lze zpravidla považovat rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.
Ústavní soud má však za to, že uvedená skutková a právní situace v projednávané věci nenastala. V řízení u obecných soudů bylo podstatné posouzení otázky platnosti kupní smlouvy, a to z hlediska určitosti jejího předmětu. U soudu prvého stupně bylo provedeno dokazování spočívající v předložení kupní smlouvy a souvisejících dokladů. Oba soudy posuzovaly tytéž předložené listiny podle jejich obsahu, přičemž odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru ohledně určitosti předmětu plnění a platnosti smlouvy, aniž by bylo nutné doplnit vylíčení rozhodujících skutečností a navržení důkazů je prokazujících. Stěžovateli přitom bylo od počátku řízení a během jeho průběhu známo, co je klíčovou otázkou pro posouzení jeho návrhu, v tomto směru měl možnost uplatňovat námitky, byl seznámen s odvoláním žalovaného a měl možnost předkládat svoji právní argumentaci i v odvolacím řízení.
Ústavní soud proto rozhodnutí odvolacího soudu neshledává překvapivým, tedy takovým, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, kdy by soud dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení od právního posouzení soudu prvního stupně a stěžovatel by neměl možnost tvrdit jiné skutečnosti a navrhnout jiné důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže k učinění skutkových zjištění nezbytných k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatele stran údajně pro něho překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.
Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že poukaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu není případný, neboť jím citovaná rozhodnutí se po skutkové i právní stránce lišila od nyní projednávané věci.
Za situace, kdy žalovaný reklamaci součástky stěžovateli oznámil v únoru 2007 (dle tvrzení stěžovatele v květnu 2007), stěžovatel mu v červnu poskytl součástku novou a teprve dopisem ze dne 30. 8. 2007 sdělil, že reklamaci neuznává, nemá Ústavní soud ani závěru odvolacího soudu o vypořádání nároků mezi účastníky smlouvy a nedůvodnosti žaloby z ústavněprávního hlediska co vytknout. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou totiž záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy (pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele). Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Speciální pravomoc Ústavního soudu pro přezkum rozhodnutí obecných soudů nelze dovozovat ani z důvodů, že ve věci není s ohledem na výši žalované částky přípustné dovolání. Právě z okolnosti, že zákonodárce tato rozhodnutí nepovažoval za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutné dovodit, že Ústavní soud přistoupí ke kasaci takovýchto rozhodnutí jen ve velmi závažných případech.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci, jejímž předmětem byl typický občanskoprávní spor, jehož řešení spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dosažený výsledek sporu není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základ, ani nevybočuje z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány a které účastník může předvídat. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení práva stěžovatele chráněného čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu