ECLI:CZ:US:2011:2.US.1358.11.1
sp. zn. II. ÚS 1358/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem Advokátní kanceláře sídlem v Malé Skále č. p. 397, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011 sp. zn. 22 Co 505/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým mu bylo přiznáno peněžité zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu, ve znění pozdějších předpisů, za nepřiměřenou délku řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 264/2005, ve výši 41 250 Kč.
Podle názoru stěžovatele rozsudek Městského soudu v Praze není náležitě odůvodněn a z ústavně-právního pohledu neobstojí. Městský soud se argumentačně nevypořádal s podáním stěžovatele ze dne 10. ledna 2011, jeho odůvodnění přiznané částky několika větami je kusé, přičemž argumentuje pomocnou metodikou žalovaného a nikoliv judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvádí, že úkolem obecných soudů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je objektivně, mimo rámec zájmů účastníků sporného řízení, vyhodnotit jednotlivá zákonná kritéria podle §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jak svědčí pro a proti účastníkovi řízení a státu. V tomto směru je odůvodnění rozsudku jednostranné ve prospěch ČR - Ministerstva spravedlnosti - vychází z diskutabilního menšího významu předmětu řízení pro stěžovatele a odečítá za tuto okolnost 25 % ze základní náhrady, nijak však nevyhodnocuje v neprospěch státu a ve prospěch stěžovatele nepřiměřenou délku řízení u obecných soudů. Nedostatek náležitého odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze "vyniká" ve srovnání s délkou doby, po kterou vyhotovoval písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Ve stejné době přitom jiný senát téhož soudu vydal v druhově stejné věci přiměřeného peněžitého zadostiučinění rozsudek, který přesvědčivě odůvodnil. Stěžovatel poukazuje na to, že většinu sporů týkajících se náhrady škody za nepřiměřenou délku soudního řízení posléze řeší Městsky soud v Praze a měl by tedy sehrávat jako odvolací soud roli ve sjednocování judikatury ve věcech tohoto druhu, a to především "uvnitř sebe samotného" .
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů městského soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již tento soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal náhrady škody ve výši 72 000 Kč. Odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, dospěl k závěru, že ve shora uvedeném řízení skutečně došlo k průtahům, neboť řízení trvalo téměř 5 let, ačkoliv se nejednalo o věc skutkově či procesně složitou. Soud stěžovateli proto přiznal odškodnění ve částce 41 250 Kč. Při stanovení výše odškodnění vycházel z kritérií stanovených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a pomocné metodiky Ministerstva spravedlnosti pro výpočet finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Takto vypočtenou částku 55 000 Kč snížil o 25 % s ohledem na menší význam řízení pro žalovaného jak v obecné, tak konkrétní rovině.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že by napadené rozhodnutí nesplňovalo z důvodu nedostatečného odůvodnění kritéria ústavnosti. Byť je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stručnější, je z něj zřejmé, že soud se při zjišťovaní možných průtahů zabýval jednotlivými fázemi řízení, posuzoval provedené právní úkony, hodnotil dobu, po kterou byl spis v dispozici jednotlivých soudů, a ověřoval i možný podíl stěžovatele na vzniklých průtazích řízení. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, na základě jakých kritérií byla vypočtena částka představující přiměřené zadostiučinění a je z něj seznatelný i důvod, který vedl soud k jejímu snížení. Odvolací soud tedy své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil, přičemž jeho závěry nejsou v rozporu z judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.
Ohledně výše přiznané částky je třeba vzít v úvahu, že výše náhrady nemajetkové újmy dle §1 odst. 3 a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. není stanovena fixní částkou, ale je ponecháno na zvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho okolnostem, přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené danému případu. Posouzení konkrétních okolností a stanovení konkrétní částky však spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přiznanou částku přepočítávat a pouze na základě eventuálního vlastního subjektivního názoru ji snižovat či zvyšovat. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda v souvislosti s jejím přiznáním a určením výše byla dodržena zákonná kritéria, či zda v důsledku svévolného postupu nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O takový postup se však v projednávané věci očividně nejedná.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že neústavnost rozhodnutí nemůže být dovozována ani ze skutečnosti, že jiný senát téhož soudu ve zcela jiné věci, pouze s obdobným předmětem řízení, své rozhodnutí odůvodnil podrobněji, či způsobem, který stěžovatel shledává za přiléhavější.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu