ECLI:CZ:US:2011:2.US.1392.11.1
sp. zn. II. ÚS 1392/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. K., , zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem pplk. Sochora 4, Praha 7, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 1 As 83/2009-60, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009 č. j. 5 Ca 163/2007-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 13. 5. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na základě žádosti stěžovatele ze dne 31. 3. 2005 o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení "Důvěrné" vydal Národní bezpečnostní úřad (dále jen "NBÚ") dne 29. 6. 2006 rozhodnutí č. j. 27929/2006-NBÚ/PFO-P, jímž se požadované osvědčení nevydává. Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2006 č. j. 260/2006-NBÚ/07-OP, ředitel NBÚ vyhověl podanému rozkladu a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Následně NBÚ dne 12. 1. 2007 pod č. j. 4668/2007-NBÚ/P opětovně rozhodl tak, že požadované osvědčení pro stupeň utajení "Důvěrné" nevydává. Shledal totiž u stěžovatele bezpečnostní rizika podle §14 odst. 3 písm. d) a písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, neboť stěžovatel v průběhu bezpečnostního řízení uvedl nepravdivé informace ohledně svých kontaktů s osobou E. F. Rozklad stěžovatele zamítl ředitel NBÚ rozhodnutím ze dne 26. 4. 2007 č. j. 180/2007-NBÚ/07-OP.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví citovaným rozsudkem podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť z hlediska uplatněných žalobních námitek neshledal rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem.
Posléze podanou kasační stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení svých procesních práv ze strany NBÚ, když mu neumožnil seznámit se a vyjádřit se ke zprávám BIS č. j. D382/2004-NBÚ/PFO-P a č. j. D634/2006-NBÚ/PFO-P vedených v utajované části bezpečnostního svazku, které vedly k nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení "Důvěrné", přičemž městský soud svým rozsudkem tento postup NBÚ posvětil, Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, když v postupu NBÚ, příp. městského soudu ústícím do vydání napadených rozhodnutí neshledal stěžovatelem namítaná pochybení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že "účastník bezpečnostního řízení není oprávněn nahlížet do utajované části bezpečnostního svazku a NBÚ není povinen uvádět ve svých rozhodnutích důvody, které jsou utajovanými informacemi; postačí na ně pouze odkázat. Současně však musí být účastníkovi bezpečnostního řízení na základě jeho žaloby poskytnuta ochrana soudy ve správním soudnictví, a to za těchto podmínek: 1) z nahlížení lze (resp. za podmínek §133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. je nutno) v rámci soudního řízení vyloučit ty části spisu, které obsahují utajované informace; 2) z nahlížení obecně nelze vyloučit části spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem (za podmínek §46 odst. 6 s. ř. s. ve spojení s §58 odst. 5 zákona č. 412/2005 Sb.); k vyloučení by mohlo dojít pouze v případě možného ohrožení nebo vážného narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, přičemž i v takovém případě by měl soud zvážit možnost poskytnout účastníkovi bezpečnostního řízení alespoň anonymizované či agregované údaje; 3) pokud by vůbec nebylo možné poskytnout žalobci přístup k utajovaným informacím byť v určité omezené formě, není soud vázán žalobními body a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými." Proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že "takto široce pojímanou soudní ochranu účastníka bezpečnostního řízení považuje za dostatečné vyvážení určitých omezení práva na spravedlivý proces, které účastník řízení musí strpět, jež jsou ale zároveň takovému typu řízení nutně vlastní a ústavně akceptovatelná." (str. 5 - 6 rozsudku).
Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně výše předestřené závěry Nejvyššího správního soudu i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem podané žaloby i kasační stížnosti. Opětovně tak polemizoval s postupem NBÚ i obecných soudů, které mu neumožnily seznámit se a vyjádřit se k výše citovaným zprávám BIS vedených v utajované části bezpečnostního svazku, které vedly k nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení "Důvěrné". Stěžovatel rovněž opakovaně odkázal i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008 č. j. 2 As 41/2007-58, a ze dne 20. 6. 2007 č. j. 6 Azs 142/2006-58, z nichž dle stěžovatele vyplývá, že mu NBÚ měl minimálně sdělit obsah informace - důkazu (anonymizované či agregované údaje), který odůvodnil závěr o nevydání osvědčení, a ne jen odkázat na důkaz proti stěžovateli v podobě zpráv zpravodajské služby. Skutečnost, že sám soud se seznámil s obsahem utajované části bezpečnostního spisu, a poté usoudil, že se opravdu jedná o důkazy odůvodňující nevydání osvědčení, nemůže podle stěžovatele napravit porušení jeho procesního práva seznámit se s těmito důkazy a vyjádřit se k nim. Stejně tak nesouhlasil s postupem obecných soudů, které své závěry o bezpečnostním riziku u stěžovatele opřely pouze o výše uvedené zprávy BIS, aniž by si ověřily jejich pravdivost a aniž by se k nim mohl stěžovatel vyjádřit. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).
Ústavní soud vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský soud, tak zejména Nejvyšší správní soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Svá rozhodnutí, učiněná na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, řádně odůvodnily. Postup obecných soudů proto nelze označit za svévolný. Naopak, Ústavní soud se ztotožňuje s výše předestřenými závěry Nejvyššího správního soudu, v nichž (odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu) podrobně vymezil specifika bezpečnostního řízení, v němž musí být nezbytné omezení procesních práv jeho účastníků v přístupu k utajovaným skutečnostem kompenzováno jejich dostatečnou a široce pojímanou ochranou v přezkumném řízení před soudy, kde jsou soudy pro případ, že by vůbec nebylo možné poskytnout účastníku řízení přístup k utajovaným informacím ani v určité omezené formě, povinny přezkoumat relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť jej nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry NBÚ, resp. obecných soudů stran posouzení samotné existence bezpečnostních rizik u stěžovatele, neboť jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 738/2000 ze dne 27. 11. 2001 (N 180/24 SbNU 343): "Nemůže být úkolem Ústavního soudu meritorně hodnotit, zda u stěžovatele bylo správně zjištěno bezpečnostní riziko či nikoliv (a) zda skutečně stěžovatel svým jednáním naplňuje některé z bezpečnostních rizik."
Proto Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu