ECLI:CZ:US:2011:2.US.1400.11.1
sp. zn. II. ÚS 1400/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Bc. Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem nám. Přemysla Otakara II., č. 32, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 111/2004-82 ze dne 1. 9. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu. V textu ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jeho práv došlo i rozhodnutím soudu prvního stupně a Nejvyššího soudu. Rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 23. 4. 2004 žalobu proti Městu Znojmo na zaplacení částky 208 954 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku porušení smlouvy o nájmu nebytových prostor ze strany pronajímatele - Města Znojmo. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 8. 2005 bylo vyhověno návrhu stěžovatele ze dne 21. 2. 2005, aby soud připustil změnu žalobního petitu tak, jak v tomto návrhu stěžovatel uvedl (jako žalovaný byla uvedena Správa domovního fondu města Znojma). Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 12. 2005, č.j. 12 C 1821/2004 - 82 pak byla žaloba stěžovatele zamítnuta s odůvodněním, že za tvrzenou škodu nemůže odpovídat žalovaná Správa domovního fondu města Znojma, které z dané smlouvy žádné povinnosti nevyplývají, a není tedy ve sporu pasivně věcně legitimována. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť žalovaná nebyla účastníkem smlouvy o nájmu nebytových prostor a Město Znojmo při jejím uzavírání pouze zastupovala. I když stěžovatel podání ze dne 21. 2. 2005 nesprávně označil jako změnu žalobního návrhu dle §95 odst.1 o.s.ř., lze z obsahu podání jednoznačně dovodit, že zamýšlel podat návrh na záměnu účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o.s.ř., tedy se domáhal, aby z řízení vystoupilo Město Znojmo a na jeho místo nastoupila žalovaná Správa domovního fondu města Znojma. Odvolací soud rovněž uvedl, že poučení o tom, který subjekt je ve věci pasivně legitimován spadá pod hmotněprávní poučení, které je nepřípustné a nespadá pod poučovací povinnost dle §43 o.s.ř. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ke změně návrhu přistoupil na základě mystifikujícího a klamavého vyjádření žalovaného. Navrhoval změnu žalobního návrhu tak, aby do řízení vstoupil další účastník řízení, nikoli však, aby původní žalovaný vystoupil a na jeho místo vstoupil jiný. Poukazuje i na to, že jeho návrh na změnu žaloby trpěl vadami, neboť podání bylo nesrozumitelné a soud prvního stupně jej měl vyzvat k odstranění vad dle §43 o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z obsahu podání lze dovodit, že uvedeným návrhem zamýšlel podat návrh na záměnu účastníků řízení dle §92 odst. 2 o.s.ř., neboť z obsahu podání nelze jednoznačně odečíst, co měl stěžovatel na mysli a jaký byl jeho záměr.
Stěžovatel rovněž zmiňuje důvodné podezření o ovlivňování řízení Městem Znojmem s cílem řízení zastavit a mystifikovat žalobce, resp. ho zmást lstí uvedením nepravdivých údajů, tak aby žalovaný nebyl k věci pasivně legitimován a vyhnul se oprávněné žalobě o náhradě škody. Poukazuje i na značnou délku řízení a skutečnost, že v řízení před soudem I. stupně nebyl zastoupen advokátem. I když návrhem ze dne 23. 4. 2004 žádal společně s osvobozením od soudních poplatků i o ustanovení právního zástupce, soud jej pouze osvobodil od soudních poplatků a návrh na ustanoveni advokáta zůstal nedotčen. Stěžovatel bez znalosti právních předpisů nemohl rozpoznat a vyhodnotit usnesení soudu I. stupně z 22. 8. 2005.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Vzhledem k argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc, a to i pro posouzení podání stěžovatele ze dne 21. 2. 2005.
Z obsahu spisu č.l. 49 Ústavní soud ověřil, že v podání ze dne 21. 2. 2005 stěžovatel žádal, aby soud připustil změnu žalobního petitu v označení žalovaného tak, jak je nyní uveden, tj. na "Správu domovního fondu města Znojma, tuzemská právnická osoba se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 317/14 v působnosti příspěvkové organizace a majetkového odboru města Znojma, zastoupená odborem správy majetku města Znojma Ing. V. O., Znojmo". Za daných okolností nelze závěr obecných soudů, dle nichž stěžovatel nenavrhoval přistoupení dalšího účastníka řízení, ale záměnu účastníků, hodnotit jako závěr, jenž by byl v extrémním nesouladu s obsahem listin založených ve spise. Stejně tak nelze hodnotit jako ústavně rozporný soudy provedený výklad ohledně obsahu tohoto procesního úkonu stěžovatele.
Ústavní soud však především považuje za nezbytné zdůraznit, že proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 8. 2005, kterým bylo rozhodnuto, že soud připouští, aby žalované město Znojmo z řízení vystoupilo a na jeho místo nastoupila Správa domovního fondu města Znojma stěžovatel nepodal odvolání, ačkoliv byl o této možnosti poučen. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že nemohl jako laik posoudit dopad tohoto usnesení, kterým bylo vyhověno jeho vlastnímu návrhu, neboť z napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, že na straně žalované vystupuje jeden subjekt a nikoliv subjekty dva, což mělo být, jak nyní stěžovatel tvrdí, jeho záměrem. Ústavní soud poukazuje i na to, že ačkoliv stěžovateli bylo doručením usnesení dnem 14. 4. 2005 známo, že jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce bylo vyhověno jen pokud jde o osvobození od soudních poplatků, přičemž rozsudek soudu prvého ve věci samé byl vydán až 14. 12. 2005, žádné adekvátní kroky nečinil.
Za ústavně rozporný ani nelze považovat závěr soudů, dle nichž v tomto případě nebylo třeba přistoupit k odstraňování vad původně podané žaloby a návrhu na změnu žaloby, pokud v nich oba žalovaní byli dle soudu označení dostatečně průkazně. I v tomto směru lze souhlasit s obecnými soudy, že posouzení otázky konkrétně koho je vhodné žalovat v zájmu úspěšnosti žalob, nespadá do poučovací povinnosti soudu ve smyslu §43 o.s.ř.
Otázkou tvrzených průtahů v již skončeném soudním řízení se Ústavní soud s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti a možnosti dané zák. č. 82/1996 Sb. nezabýval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnil, tzn. že uvedl jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ze skutečnosti, že jich plně, resp. správně nevyužil, nelze po pro stěžovatele neúspěšném skončení sporu dovozovat porušení práv ze strany obecných soudů, podložené v podstatě tvrzením, že stěžovatel zamýšlel v řízení učinit jiné procesní kroky.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníkům odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu se Ústavní soud nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, který akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu