ECLI:CZ:US:2011:2.US.1434.11.1
sp. zn. II. ÚS 1434/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Z. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem Litevská 8/1174, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011 č. j. 19 Co 3/2011-145 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2010 č. j. 49 Nc 5832/2007-113, za účasti 1) JUDr. T. Ch., 2) JUDr. B. ., 3) J. V., 4) Mgr. R. V., zastoupených JUDr. Pavlem Svobodou, advokátem, se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Usnesením ze dne 16. 4. 2010 č. j. 49 Nc 5832/2007-113 zastavil Obvodní soud pro Prahu 10 řízení o exekuci v rozsahu povinnosti stěžovatele vyklidit byt (výrok I.), zastavil exekuci vůči stěžovateli jako povinnému ohledně peněžitého plnění (výrok II.), rozhodl o tom, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.) a o povinnosti stěžovatele uhradit oprávněným náklady exekuce ve výši 7.680,-Kč (výrok IV.). Předmětné exekuční řízení bylo zastaveno na návrh oprávněných z důvodu dobrovolného splnění povinností stěžovatelem. Proti výroku IV. předmětného usnesení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2011 č. j. 19 Co 3/2011-145 změnil výrok IV. usnesení nalézacího soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů exekuce ve výši 7.680,-Kč pouze oprávněným a), b) a c), ve vztahu mezi stěžovatelem a oprávněnou d) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.); stěžovatel je povinen zaplatit oprávněným a), b) a c) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 1.140,-Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi stěžovatelem a oprávněnou d) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Nálezem ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 3292/09 byly Ústavním soudem zrušeny předmětné exekuční tituly.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje postup obecných soudů, zejm. soudu odvolacího, který de facto legalizoval neoprávněné bezdůvodné obohacení oprávněných bez právního důvodu (tj. bez platného exekučního titulu), když oprávněným přiznal náhrady nákladů odvolacího a exekučního řízení, které, jak jednoznačně vyplývá z výkladu v uvedeném nálezu Ústavního soudu, bylo v podstatě od prvopočátku de facto neoprávněné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené dle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Z podstaty ústavní stížnosti a po seznámení se se spisem obvodního soudu sp. zn. 49 Nc 5832/2007 dovodil Ústavní soud, že stěžovatel brojí proti postupu obecného soudu, který stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů exekučního a odvolacího řízení, jež však protistraně vznikly v důsledku nesprávného úředního postupu nalézacího soudu; i přesto, že stěžovatel dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, je nepochybné, že předmětem jeho námitek je ochrana práv ryze majetkové povahy, když stěžovatel v průběhu řízení sám nepožadoval přiznání náhrad nákladů řízení (viz str. 9 ústavní stížnosti). Ústavní soud již rozhodoval v právně totožné věci nálezem ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10, kde dospěl k závěru, že "oprávněná vycházela z existence vykonatelných exekučních titulů, jakož i z vědomosti o majetnosti povinného, což se potvrdilo i tím, že byla úspěšně provedena dražba nemovitosti povinného. Ze žádné z těchto skutečností nelze vyvozovat účast oprávněné a její zavinění na zastavení exekuce. Konstruování procesního zavinění oprávněné založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny Ústavním soudem, je nedostačující. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela logicky poukazuje na to, že návrh na nařízení exekuce podala na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a rozhodnutí Ústavního soudu, který tyto tituly zrušil, nemohla předvídat ani jinak ovlivnit. Jestliže tedy odvolací soud rozhodl o povinnosti oprávněné hradit náklady exekuce, aniž by jí bylo možno vytýkat nedostatek náležité opatrnosti, nepostupoval v souladu s kritérii, která jsou vyžadována příslušnými procesními předpisy a vyplývají i z judikatury Ústavního soudu. Tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup."
Dle názoru Ústavního soudu tak případný zásah do majetkových práv stěžovatele, vzniklý v důsledku nesprávného úředního postupu obecného soudu, nelze napravit zásahem do legitimního očekávání oprávněných na úhradu jím vzniklých nákladů řízení (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1587/11 ze dne 20. 6. 2011). Proto s ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrdí-li stěžovatel vznik škody způsobený nesprávným úředním postupem obecných soudů, dává mu právní řád České republiky k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně jeho veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost (viz postup dle zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3440/10 ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost musel odmítnout jako návrh nepřípustný (ust. §75 odst. 1 ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj