ECLI:CZ:US:2011:2.US.1446.11.1
sp. zn. II. ÚS 1446/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele ANDRA AGENCY, s. r. o., se sídlem Moutnice 319, 664 55 Moutnice, zastoupeného JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou, se sídlem Na Dlouhé mezi 996/16, 140 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. března 2011, č. j. 11 EC 236/2010-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, dále bylo porušeno právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, a rovněž byl porušen princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. března 2011, č. j. 11 EC 236/2010-96, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) jako postupník domáhal po žalované (M. Z.) zaplacení pohledávky ve výši 1.000 Kč, která vznikla původnímu postupiteli (Dopravní podnik města Brna, a. s.), z důvodu porušení přepravního řádu (jízda bez dokladu). Žalobce prokazoval postoupení pohledávky z Dopravního podniku města Brna, a. s., na JUDr. L. "Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek", což však Okresní soud Plzeň - město jako smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") neakceptoval. Rovněž tak za smlouvu o postoupení pohledávky nepovažoval "Protokol o postoupení pohledávek", neboť nebyl podepsán ze strany postupníka, ale pouze obsahoval poznámku, že za postupníka na základě pověření převzal M. K. ANDRA AGENCY, s. r. o., avšak soudu žádné pověření doloženo nebylo. Okresní soud Plzeň - město tedy žalobu zamítl, neboť žalobce neprokázal postoupení pohledávek (nepovažoval za prokázáno, že JUDr. L. se stala věřitelem žalované pohledávky za žalovaným a že byla oprávněna tuto pohledávku postoupit dále žalobci).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě namítá, že nalézací soud vybočil z ustálené judikatury obecných soudů zásadním a pro stěžovatele nepředvídatelným způsobem. To vše v situaci, kdy proti rozsudku není z důvodu jeho bagatelnosti přípustný opravný prostředek. Nalézací soud dle názoru stěžovatele pochybil, když neposkytl stěžovateli procesní příležitost seznámit se s jeho názorem a požadavkem objasnit skutková tvrzení v otázce aktivní legitimace. Soud měl v případě požadavku na doplnění skutkových tvrzení vyzvat žalobce výzvou podle §114a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby mohla být skutková tvrzení stěžovatele podrobně objasněna, doplněna nebo zajištěna prostřednictvím dalších listinných důkazů. Tím, že soud nevytvořil procesní příležitost, aby stěžovatel mohl doplnit svůj žalobní návrh, zkrátil stěžovatele na právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka). Stěžovatel rovněž namítal porušení principu rovnosti účastníků (čl. 38 odst. 3 Listiny), jehož se měl dopustit nalézací soud tím, že se odchýlil od návrhu žalobce a rozhodl zcela nepředvídatelným způsobem.
4. Stěžovatel dále vyslovuje přesvědčení, že nalézací soud nesprávně vyhodnotil konkrétní důkaz (Rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 28. dubna 2006) a sám nabízí vlastní interpretaci tohoto důkazu. Podle stěžovatele je nutno uvedenou smlouvu považovat za pravou a tedy i platnou.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Pokud jde o námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů, které učinil nalézací soud (zejména hodnocení Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek), je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí dovodil, že nalézacímu soudu nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil. Nalézací soud všechny potřebné důkazy provedl a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnil.
8. K námitce, že stěžovatel nemohl doplnit svůj žalobní návrh a rozhodnutí nalézacího soudu pro něj bylo nepředvídatelné Ústavní soud uvádí, že žalobce měl možnost svá tvrzení doplnit, neboť, jak se podává z odůvodnění rozhodnutí, tak i z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu Plzeň - město, nalézací soud nařídil jednání, z něhož se ovšem právní zástupkyně žalobce omluvila, a proto věc projednal v její nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených důkazů obsažených ve spise. Provedené důkazy vyhodnotil tak, že žalobci se nepodařilo prokázat postoupení pohledávky, což i náležitě odůvodnil. Jak již bylo řečeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů, a proto, pokud stěžovatel nyní přichází s tím, že nalézací soud měl vyhodnotit důkazy jinak (podle stěžovatelových představ), nemůže Ústavní soud tyto námitky akceptovat. Stěžovatel měl možnost svůj žalobní návrh doplnit a měl možnost se zúčastnit nařízeného jednání, na němž by soud svůj odchylný právní názor na věc mohl stěžovateli předestřít. Skutečností, že tak neučinil, neboť se stěžovatel, resp. právní zástupkyně stěžovatele, z nařízeného jednání omluvil, nemůže nyní odůvodňovat porušení práva na spravedlivý proces. To, že nalézací soud rozhodl jinak, než stěžovatel požadoval v žalobě, nelze považovat za nepředvídatelný postup.
9. K možnosti případného instančního přezkumu u bagatelních věcí Ústavní soud už jen na okraj podotýká, že právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02). Je tedy ve volné dispozici zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu