ECLI:CZ:US:2011:2.US.1499.11.1
sp. zn. II. ÚS 1499/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., právně zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Volyňská 1190, Praha, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v omezování osobní svobody stěžovatele na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2011, stěžovatel brojí proti postupu Vrchního soudu v Praze, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 8/2008 byl dne 4. 6. 2010 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1,2 písm. a), b) tr. zákona a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 pím. b) odst. 3 písm. a), b) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let. Proti všem výrokům podal stěžovatel ve lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 18. a 19. 11. 2010 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl.
Ihned po vynesení rozsudku byl stěžovateli odvolacím soudem nařízen výkon trestu a od 20. 11. .2010 stěžovatel vykonává trest.
Z obsahu pravomocného rozsudku odvolacího soudu 2 To 107/2010 na str. 13 a následujících je zjevné, že ve vztahu ke stěžovateli zde zcela chybí nedílná část výroku o vině, kterou je právní věta jako neoddělitelná součást jediného výroku (§120 odst. 3 tr. řádu). Z téhož rozsudku str. 14 a následující je zjevné, že ve vztahu ke stěžovateli zde chybí
nedílná část výroku o vině, kterou je zákonné pojmenování trestného činu a uvedení příslušného ustanovení. Na str. 16 a následující pravomocného rozsudku odvolacího soudu potom ve vztahu ke stěžovateli úplně chybí výrok o trestu.
Výrok rozsudku je konstitutivní, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud vyjadřuje svůj závazný názor k projednávané věci. Výrok musí být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrné, jak vlastně soud rozhodl, protože jen tak se stává rozhodnutí přezkoumatelné. Absence části výroku o vině a o trestu v tomto případě zakládá podle přesvědčení stěžovatele nepřezkoumatelnost rozhodnutí a tím i jeho nevykonatelnost.
Odvolací soud se snažil shora uvedené nedostatky zhojit tak, že poté, co již bylo řízení ve věci pravomocně skončeno, nařídil na 27. 1. 2011 tzv. "opravné" odvolání. V tento den pak rozhodl usnesením, kterým odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu zamítl jako nedůvodné. Tímto postupem odvolací soud zjevně překročil a porušil ustanovení §139 tr. řádu podle kterého nezměnitelnost rozsudku znamená, že v rámci procesu v němž již byl vyhlášen pravomocný rozsudek, nelze o věci, která byla předmětem tohoto procesu, znova jednat. Rozsudek odvolacího soudu je výrazem definitivního skončení procesu. V tomto případě rozsudek neobsahuje žádný výrok o tom, že by z rozhodnutí byly vyloučeny nějaké věci. Kupříkladu, že tímto rozsudkem není rozhodováno o odvolání stěžovatele.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby nepokračoval v nepodloženém omezování osobní svobody stěžovatele nebo aby sám rozhodl o předběžném opatření a stěžovatele z výkonu trestu propustil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že rozhodnout dle petitu ústavní stížnosti není v dané chvíli příslušný. Trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo ukončeno pravomocným rozsudkem, včetně usnesení, které stěžovatel napadl ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1500/11. O této ústavní stížnosti nebylo dosud rozhodnuto.
Stěžovatel zřejmě spatřuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci v tom, že vykonává trest odnětí svobody na základě soudního rozhodnutí, které on považuje za nepřezkoumatelné a nevykonatelné, neboť mu chybí některé náležitosti. K tomu je třeba uvést, že v dané věci byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, později doplněný usnesením, takže v této fázi je věc pravomocně ukončena, a proto již nelze uvažovat o jiném zásahu orgánu veřejné moci, jak jej má na mysli §72 odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu. Pokud by Ústavní soud dle návrhu stěžovatele zasahoval do již nařízeného výkonu trestu odnětí svobody, uloženého pravomocným rozsudkem obecného soudu, překročil by své pravomoce dané mu jak Ústavou ČR, tak zákonem o Ústavním soudu.
Pokud je stěžovatel přesvědčen, že je ve výkonu trestu na základě nesprávného rozhodnutí obecného soudu, je možné zjednat nápravu pouze cestou zrušení tohoto rozhodnutí, o což stěžovatel usiluje cestou ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1500/11.
Protože Ústavní soud není dle navrhovaného petitu ústavní stížnosti příslušný rozhodnout, nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj