ECLI:CZ:US:2011:2.US.1562.11.1
sp. zn. II. ÚS 1562/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 č. j. 43/19 Cm 207/95-785 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011 č. j. 14 Cmo 32/2011-964, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 6. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být zasaženo do jejích ústavních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje odložení jejich vykonatelnosti. Tvrdí, že všechna v řízení vydaná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť není uvedeno, které skutečnosti má soud za prokázané, není uvedeno, proč značnou část důkazních návrhů soudy pominuly, skutkové a právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem věci, rozhodnutí jsou vnitřně rozporná a zatížená neústavními prvky libovůle, jsou i zcela nepředvídatelná a jsou výsledkem ústavně nekonformní hry "bez pravidel". V procesním postupu obecných soudů, které vypustily ze svých úvah řadu skutkových tvrzení stěžovatelky (např. jaké stavební práce byly vykonány v době po 21. 9. 1992) a pak návrh zamítly pro neunesení důkazního břemene a které neprovedly značné množství navržených důkazů, jsou prvky libovůle a svévole. Ústavně nesouladný procesní postup lze vysledovat u nalézacího soudu již od r. 2002. Soudy svým nepřezkoumatelným postupem umožnily žalovanému, aby nemusel nikdy zaplatit částku v rozsahu statisíců korun za stavební práce. Nevyslechnutím znalce, který odmítl vypracovat soudem zadaný znalecký posudek, a nezadáním nového znaleckého posudku tak soudy došly k nesprávnému závěru, že rozsah obohacení žalovaného nejde zjistit, a to přesto, že měly za použití §136 o. s. ř. určit výši obohacení žalovaného vlastním úsudkem. Soud I. stupně neústavně po 16ti letech řízení utnul svou svévolí, neboť přijal závěr znalce, že věc nemá řešení, ačkoli z předchozího stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku řešení vyplývá, dokonce znalci napsal, aby žádná jiná skutková zjištění již nedělal. Soud tak znemožnil objasnění věci a vlastně znalci zakázal, aby podal nestranný posudek. Navrhované důkazy k řádnému zjištění ceny před a po rekonstrukci nemovitosti neprovedl. Nepoužitím §136 o. s. ř. porušil nejen normy hmotného práva, ale i práva procesního. Odvolací soud ve vztahu k otázce rozsahu uplatněného nároku se nejen vyhnul aplikaci ustanovení §544 odst. 1 obch. zák., ale porušil i zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť účastníkům sdělil, že bude nárok posuzovat jako vypořádání ze zrušené smlouvy.
Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla ve věci žalobce (stěžovatelky) proti žalovanému J. K., o zaplacení částky 430.210,- Kč s přísl., přiznána znalci Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR odměna za 8 hodin ve výši 4.200,- Kč a příslušná DPH ve výši 798,- Kč (za práce spojené se studiem spisu sp. zn. 43/19 Cm207/95 a za zpracování stanoviska). O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že znalečné bylo znalci přiznáno v souladu s ustanovením §15a vyhlášky č. 37/1967 Sb.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k argumentům obsaženým v ústavní stížnosti musí Ústavní soud v prvé řadě připomenout, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit. Pokud tedy stěžovatelka navrhla zrušit rozhodnutí o znalečném, určila tím předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu, jímž je část řízení vztahující se k přiznání znalečného. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by mělo ústavněprávní význam, neboť obecné soudy jasně uvedly, z čeho znalečné sestává a na základě jakého právního předpisu bylo stanoveno. Stěžovatelka ostatně vůči přiznanému znalečnému ani nebrojí. Její argumenty jsou namířeny proti procesnímu postupu obecných soudů při rozhodování o meritu věci, což však, jak je uvedeno výše, předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu v této konkrétní věci být nemůže. Provedenou lustrací podaných ústavních stížností však bylo zjištěno, že pod spisovou značkou IV. ÚS 809/11 je vedena ústavní stížnost stěžovatelky podaná proti rozhodnutím ve věci samé, tj. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2009 č. j. 43/19 Cm 207/95-801, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2009 č. j. 14 Cmo 86/2009-896 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 23 Cdo 4799/2009-942, o níž nebylo doposud rozhodnuto. Právě v uvedeném řízení má stěžovatelka prostor pro uplatnění námitek, které nyní použila v ústavní stížnosti proti rozhodnutím o přiznání znalečného.
Co se týče napadených rozhodnutí o stanovení znalečného, je vhodné také poukázat na rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 38, usnesení č. 23, str. 587), v němž se Ústavní soud vyslovil k povaze rozhodnutí, kterým obecný soud ustanovuje znalce dle §127 o. s. ř. či následně rozhoduje o znalečném dle §139 odst. 2 o. s. ř., jakož i ke způsobilosti těchto rozhodnutí zasáhnout do základních práv účastníků řízení. Vycházeje z toho, že jde o rozhodnutí nemeritorní povahy, vyslovil, že samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel nemohl být a ani nebyl na svých ústavně zaručených právech dotčen. K zásahu do těchto práv by mohlo dojít za splnění dalších podmínek až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení, z čehož plyne, že teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Napadené usnesení o přiznání znalečného tedy není samo o sobě způsobilé zasáhnout do oblasti ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Nelze také přehlédnout, že napadenými rozhodnutími bylo znalci přiznáno znalečné včetně DPH ve výši 4.998,- Kč, což je částka, která je svou výší na úrovni bagatelních sporů, a již tato okolnost vede k závěru o neodůvodněnosti ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu