ECLI:CZ:US:2011:2.US.1616.11.1
sp. zn. II. ÚS 1616/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IZOKRAT, spol. s r.o., se sídlem Vídeňská 136/237, 639 00 Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 č.j. 23 Cdo 1629/2009-139, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2008 č.j. 5 Cmo 364/2008-116 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008 č.j. 17 Cm 290/2004-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi došlo k porušení ust. čl. 2 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutím soudu I. stupně bylo po té, co odvolací soud zrušil jeho předchozí rozsudek, stanoveno, že stěžovatelka musí zaplatit žalobkyni, společnosti DEKTRADE a.s. (dále jen "žalobkyně"), částku 195 tisíc korun a náklady řízení. Krajský soud v Brně přitom došel k závěru, že nárok žalobkyně nebyl promlčen a ani nebylo podle jeho názoru možné dovodit, že by výkon práva žalobkyně na zaplacení předmětného úroku z prodlení byl činěn v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo potvrzeno soudem odvolacím. Také podle názoru odvolacího soudu, byť z jiných důvodů, nemohlo dojít k promlčení nároku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť je neshledal přípustným. Přípustnost dovolání neshledal jednak proto, že soud I. stupně nerozhodl ve svém novém rozhodnutí jinak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, a jednak proto, že napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dovodil, že žalobkyně požadovala zákonné úroky a jako správný shledal i závěr, že požadované úroky z prodlení nebyly promlčeny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů, neboť tyto měly dojít ke svému rozhodnutí na základě nesprávného právního posouzení věci. Odkázala přitom na původní rozhodnutí soudu I. stupně, v němž žaloba žalobkyně byla zamítnuta, neboť tato podala svou žalobu opožděně, když částečně byl již nárok promlčen, a navíc se jednalo o žalobu pro zaplacení úroků z prodlení, které dle názoru stěžovatelky odporovaly dobrým mravům. Stěžovatelka dále namítala, že soud I. stupně nemohl být nestranný a nezávislý, když byl vázán rozhodnutím soudu odvolacího, a při novém rozhodování ve věci vydal zcela opačné rozhodnutí. Podle stěžovatelky se snažil zavděčit soudu odvolacímu, aniž by došlo ke změně právního řádu, či ustálené judikatury.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení svého základního práva na spravedlivý proces, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené v dovolání, ba dokonce v textu svého podání používá pro označení ústavní stížnosti též pojem dovolání, avšak jakákoliv relevantní ústavněprávní argumentace v ní zcela absentuje. Tvrzené porušení práva na spravedlivý proces nijak nevysvětluje a pokud jde o namítané porušení čl. 2 odst. 1 Listiny, tak toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu