ECLI:CZ:US:2011:2.US.1655.11.1
sp. zn. II. ÚS 1655/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 184/2011 ze dne 10. května 2011, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 24/2010 ze dne 31. března 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. června 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 5, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že byl překročen maximální limit vazby. To je dáno tím, že proti němu bylo vedeno stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona. Pro tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu je kvalifikačním kritériem, že se měl trestného činu dopustit ve větším rozsahu, a proto byl ohrožen trestní sazbou v délce dvou až deseti let. Nicméně od 1. ledna 2010 je skutková podstata tohoto zločinu podle §283 odst. 2 trestního zákoníku vymezena značným rozsahem a nikoliv jen větším rozsahem s tím, že přečin je ohrožen toliko sazbou trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let. Tak se stalo, že maximální délka vazby klesla ze dvou let na jeden rok, přičemž vazebně je stíhán od 10. listopadu 2009. Dovolává se přitom právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010 ze dne 24. listopadu 2010, podle něhož větší rozsah předpokládá přítomnost 12 g účinné látky, a značný rozsah vyžaduje přítomnost alespoň 240 g, přičemž stěžovatel je stíhán za 53,5 g, což je značně pod posledně uvedenou hranicí. Nesouhlasí, že se soud prvního stupně s touto námitkou vypořádal tak, že se nejedná o případ shodný, ale toliko podobný, neboť v uvedeném rozhodnutí šlo o výklad pojmu "značný rozsah". Ani odvolací soud s tímto problémem náležitě nevypořádal.
3. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
4. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení a označil ústavní stížnost za nedůvodnou.
5. Obvodní soud pro Prahu 7 neměl, co by k věci doplnil.
6. Městské státní zastupitelství v Praze se omezilo na vyjádření k části ústavní stížnosti zabývající se právní kvalifikací vytýkaného jednání s tím, že stěžovatel legitimně usiluje o zmírnění právní kvalifikace jednání, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Ve vztahu ke znaku dané skutkové podstaty trestného činu "ve značném rozsahu" registruje nejednotnost v judikatuře Nejvyššího soudu, kdy vymezení spodní hranice značného rozsahu osciluje od 50 g (aktuálně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 631/2011 ze dne 15. června 2011, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 463/2010 ze dne 12. května 2010 in SbNS 2011: 3, 263 - č. 12) do 200 g (viz judikát uváděný stěžovatelem). Stěžovatel se ovšem hluboce mýlí, pokud zastává názor, že trestní zákoník postih distribuce drog zmírnil. Naopak namísto jediné zbytkové kategorie "většího rozsahu" jež postihovala neomezené množství drog, zakotvuje trestní zákoník další primárně kvantitativní znak vyjádření kategorií "ve velkém rozsahu", umožňující daleko citelnější postih distribuce velkého množství drog, přičemž znak "ve větším rozsahu" dostal zcela nový referenční rámec, neboť je užit jen ve vztahu k distribuci drog dětem starším patnácti let. Množství cca 50 g pervitinu (cca 300 dávek resp. i více - např. Wikipedie uvádí jako výchozí množství 100 mg na jednu dávku) dozajista představuje více než solidní distribuční bázi, potenciálně na úrovni stovek distribučních aktů. Závěr o naplnění znaku "ve značném rozsahu" v daném případě není produktem zjevně nepodložených či nesprávných úvah orgánů činných v trestním řízení. Proto má za to, že práva stěžovatele nebyla krácena.
7. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedeného v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
9. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).
10. Uvedený případ se nepochybně týká osobní svobody stěžovatele, jež byla omezena vazbou, a ta má podle zákona meze své délky v závislosti na trestní sazbě, kterou je ten který obviněný, resp. obžalovaný díky trestnímu stíhání ohrožen. V posuzovaném případě se však evidentně jedná o problém, který nevznikl až nyní napadenými rozhodnutími obecných soudů. V průběhu řízení, jež vedlo k vydání napadených rozhodnutí, totiž nedošlo ke změně právní úpravy týkající se právní úpravy vytýkaného jednání. K ničemu takovému nedošlo ani vydáním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010 ze dne 24. listopadu 2010, když se jinak stěžovatel zcela legitimně dovolával právního názoru, který v něm byl obsažen. Stěžovatel je totiž vazebně stíhán od 12. listopadu 2009 a to pro skutky, k nimž došlo od léta 2008. Uvedený kvalifikační problém, který úzce souvisí s délkovým limitem vazby, a tím i s ústavní souladností jejího nynějšího trvání, vznikl již dne 1. ledna 2010, kdy nabyl účinnosti trestní zákoník. Toho si ostatně byly vědomy i justiční orgány, které v dané věci působí. Jen tak lze totiž vykládat skutečnost, že je v obžalobě podané dne 8. března 2010 řešen právě i kvalifikační problém související s mírně rozdílným pojetím trestního zákona (účinného do 31. prosince 2009) a trestního zákoníku (účinného poté). Z navazujících usnesení obecných soudů ve věci vazby je přitom zřejmé, že ty dosud akceptovaly kvalifikování vytýkaného jednání jako trestného činu trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, coby nejpřísnější možné právní kvalifikace (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 399/05 ze dne 2. dubna 2007, aj.). Stěžovatel se přitom v žádném případě nedovolává toho, že by bylo obvinění z vytýkaného skutku v průběhu dokazování oslabováno.
11. Uvedenou situaci lze nepochybně nejen v souvislosti s omezením osobní svobody stěžovatele chápat i jako konkurenci výkladových alternativ normy podústavního práva, kdy se řešení může promítat do práva na spravedlivý proces (srov. souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02, N 29/10 SbNU 69). Ústavní soud ovšem nesdílí názor stěžovatele, že by k něčemu takovému došlo v důsledku vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010 ze dne 24. listopadu 2010, ani z poněkud rozpačitého způsobu, jakým na něj obecné soudy v daném případě reagovaly. Nic na tom nemění, že posledně uvedené je nepochybně na hraně ústavnosti.
12. Se stěžovatelem lze nepochybně souhlasit v tom, že není možné navyšovat kvantifikační kritéria daného trestného činu v tom rozsahu, kde se terminologie staré a nové právní úpravy překrývá. To se nepochybně týká kvalifikačního momentu "větší rozsah", který znala jak starší právní úprava, tak i právní úprava současná. Nicméně je třeba přihlížet i k tomu, že zatímco pro trestní zákon byl "větší rozsah" nejvyšším obecným kvantifikačním kritériem, je trestní zákoník v tomto ohledu mnohem diferencovanější, protože vedle toho zná kromě toho kvantifikaci "větší než malé", "značný rozsah" a konečně "velký rozsah". Především je ovšem zapotřebí zohledňovat ústavně souladnou ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, která se váže jak k předchozí tak i k nynější právní úpravě, ve vztahu k ní lze právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010 ze dne 24. listopadu 2010 považovat za určité vybočení. To je dáno tím, že zatímco podle právního názoru obsaženého v uvedeném usnesení je (zjednodušeně řečeno) množství drogy nejzásadnějším kritériem právní kvalifikace, tak podle setrvalé rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované naposledy usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 463/2010 ze dne 12. května 2010 (SbNS 2011: 3, 263 - č. 12) není právní úprava v žádném případě založena na výhradním či převážném zohledňování množství drogy, ale vychází i z "... kvality omamné nebo psychotropní látky, ... výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délky doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuálně pro jaký okruh osob byl určen. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti." (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 736/09 ze dne 8. září 2009). Konečně není možné pominout, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 7 Tdo 1337/2010 ze dne 24. listopadu 2010 se evidentně neinspiroval ani vztahy mezi hranicemi stanovenými zákonodárcem pro vymezení výše škody podle §138 trestního zákoníku.
13. Lze tedy uzavřít, že postup a rozhodnutí obecných soudů lze v daném případě považovat za ústavně souladné, a proto nepředstavují porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud proto Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu